Kliknutím zvětšíteKončilo první desetiletí nového milénia, když se v ruském městě Bělinskij v Povolží, okresním centru tamější Penzanské oblasti, začali ztrácet muži ve středním věku. Někdy tátové od rodin, často ale alkoholici a bezdomovci polehávající na nárožích. Než si někdo vůbec všiml, že tam už nejsou, a než policie přišla na to, kdo má jejich zmizení na svědomí, stálo to řadu lidských životů. Nikdy se přesně nezjistilo kolik.
Policie případ zaspala
Dne 17. září 2009 zmizel v Penzansku bez jakékoli zjevné příčiny šedesátiletý Jevgenij Židkov, který se toho dne rozjel do Bělinského kvůli návštěvě městského archívu, protože si začínal shromažďovat všechny důležité listiny a dokumenty k žádosti o důchod. Vyšel z domu, nasedl na autobus do města… a už se nikdy nevrátil.
Jeho příbuzní ho začali pochopitelně hledat a nahlásili jeho pohřešování také policii v Bělinském. Tu to ovšem nijak zvlášť neznepokojilo. Když se člověk ztratí na ulici a policistům se to nechce řešit, je dost možností, jak mohou takový nepříjemný úkol odsunout. Především mohou namítnout: „Jak víte, že zmizel právě v našem rajónu? Hledali jste už jinde?“
Přesně takovou odpověď prý dali podle ruského webu Murders bělinští policisté Židkovovým blízkým, kteří tak museli začít pátrat na vlastní pěst. Podařilo se jim zjistit, že muž archív v pořádku navštívil, vyřídil, co chtěl, a zase odešel, ale z města už pravděpodobně nikdy neodjel - žádný z řidičů meziměstských autobusů si totiž nepamatoval, že by ho z Bělinského vezl.
Nevěděli o něm ani na žádné lékařské pohotovosti. Účastníkem dopravní nehody se také nestal. Jediný závěr, k němuž Židkovovi příbuzní na základě svého pátrání došli, zněl: Všechno ukazuje na to, že zůstal někde v Bělinském.
Zmizel druhý muž
O měsíc a půl později, 4. listopadu 2009, se ztratil Vladimir Berezovskij. Z domova odešel v doprovodu mladého muže, kterého dobře znal. Byl to totiž jedenadvacetiletý syn Berezovského bývalé partnerky…
Tento mladík, který se jmenoval Alexandr Vladimirovič Byčkov, vyhledal ještě téhož dne místní nemocnici, kam přišel s hlubokou řeznou ránou na ruce, tak vážnou, že nebyl schopen zastavit krvácení sám. Tvrdil, že se pořezal sám, a řez tomu opravdu nasvědčoval – šlo totiž o ránu mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky, kde k takovým řezům opravdu dochází, když člověk bere do ruky nějaký ostrý předmět a ostří sklouzne.
Lékaři však zranění přesto oznámili telefonicky policii, protože se nedalo vyloučit podezření na trestný čin - k podobnému úrazu by došlo třeba i tehdy, kdyby mladík chytil za čepel nůž, jímž by ho ohrožoval někdo další.
Hlášení se dostalo na stůl policistovi, který vyšetřoval Berezovského zmizení, protože i v tomto případu figurovalo Byčkovovo jméno. Vyšetřovatel si tedy pozval Alexandra k výslechu a zeptal se ho, co se mu s pravou rukou stalo. Byčkov se usmál a odpověděl, že upadl v parku na kus skla. Vysvětlení v danou chvíli všechny uspokojilo. To byla chyba. Kdyby se policisté zabývali Byčkovovou odpovědí a zejména jeho osobností hlouběji, mohli možná zachránit několik lidských životů.
Matka ho tloukla…
Alexandr Vladimirovič Byčkov se narodil právě před 34 lety, 1. dubna 1988 jako starší ze dvou sourozenců. O dva roky později ho následoval bratr Sergej.
Rodina žila v Povolží nedaleko Bělinského a vydělávala si převážně zemědělskou prací - Alexandrův otec Vladimir pracoval jako kombajnér a chlapcova matka Irina si přivydělávala prodejem výrobků z rodinné zeleninové zahrady.
Oba chlapci bohužel neměli právě šťastné dětství. Irina totiž měla podle rodinných sousedů velké problémy s alkoholem a pít začal nakonec také její muž, který ve svých čtyřiceti spáchal sebevraždu, přičemž na vině byla zřejmě právě jeho závislost na alkoholu a rodinné problémy, které už nezvládal řešit.
Matčin alkoholismus tvrdě dopadal také na oba chlapce, které Irina nutila dřít na zahradě, aby jí vydělali na pití, a z téhož důvodu je posílala sbírat, nebo třeba i krást železný šrot. Pokud se vrátili domů bez peněz, mlátila je. Aby se trestu vyhnuli, kradli i různé drobnosti v okolí, mnohokrát byli přistiženi, ale protože sousedé věděli, v čem oba kluci vyrůstají, nechali je většinou jít.
„Máma mě bila. Viděli jste někdy takové ty staré ponorné vařiče, s kabelem tlustým jako prst? Tak takovými jsem dostával 50 ran. Když jsem se ozval, dostal jsem ještě víc. Něco takového vás nepolepší. Ale všechno je otázkou života, matka je matka. Nemám jí to za zlé. Možná mě měla mlátit ještě víc. Za některé své skutky bych si rozhodně zasloužil být potrestán přísněji,“ vypověděl o pár let později Alexandr Byčkov, když už čelil obvinění ze série vražd.
Nebyl hloupý: po základní škole se vyučil opravářem zemědělských strojů a v roce 2007 se dostal dokonce na pedagogickou školu v Bělinském, ale brzy musel požádat o přerušení studia: jeho mladšího bráchu totiž napadli neznámí útočníci, kteří mu způsobili četná vážná poranění včetně trvalého poškození mozku, takže se stal doživotním invalidou. Matka alkoholička se o něj starat nemohla, takže musel nastoupit Alexandr.
V té době už se na něm začaly projevovat celoživotní ústrky. Shlížel se v americkém drsňákovi Rambovi, který se za všechny křivdy na sobě spáchané dokáže pomstít, a pokoušel se být také drsný. Nechal se tetovat, v učilišti se předváděl, jak trhá zubama a hryže syrové zmrzlé maso. Přezdívky, které tak získal, zazněly později i v soudní síni.
Série dalších zmizení
Půl roku po Berezovského zmizení se na kraji lesa asi tři kilometry od Bělinského našla lidská lebka, oddělená od těla, které se najít nepodařilo. Soudní lékař při jejím ohledání zjistil jednak to, že skutečně patřila Berezovskému, a dále skutečnost, že byla od těla oddělena nožem, takže jde nepochybně o vraždu.
Policie měla konečně důvod začít se věcí vážněji zabývat. Až do té doby ji zmizení obou mužů příliš nevzrušovalo, na čemž se podílel fakt, že Bělinskij bylo město s poměrně velkou fluktuací obyvatel. Lidé do něj přijížděli a zase ho opouštěli a ne vždy se někdo staral o to, zda také dojeli do cíle.
„Podle oficiálních údajů z okresního oddělení vnitřních záležitostí zmizelo v letech 2009, 2010 a 2011 z města celkem 24 lidí a pohřešovalo se také šest lidí z blízkého okolí. Zmizení Židkova ani Berezovského tak nepředstavovalo nic mimořádného…“ píše web Murders
Od roku 2010 však začalo podobně nepřirozených případů náhle pohřešovaných mužů přibývat. Osmého května toho roku zmizeli hned dva najednou - sedmačtyřicetiletý Lev Petrovič Andrejev a o deset let mladší Alexej Ivanovič Kutuzov. Divné bylo, že zmizeli právě den před oslavami Dne vítězství, nejuctívanějším ruským národním svátkem; bylo nepravděpodobné, že by si na takový den domluvili nějakou brigádu nebo zástoj mimo město.
Devatenáctého července zmizel další člověk, čtyřiapadesátiletý Jevgenij Fedorovič Marširov, a po něm ještě Arkadij Arakeljan. Oba tito muži lpěli na svých rodinách, takže bylo prakticky nemožné, že by jen tak opustili město a svůj dosavadní život a nedali již o sobě vědět.
Nejdříve odsoudili nevinného
V září se v Bělinském našla rozřezaná těla tří mužů, konkrétně Andrejevovo, Kutuzovovo a Marširovo. Jenže došlo k další policejní chybě. Pozornost vyšetřovatelů totiž velmi rychle (až příliš rychle) upoutal místní bezdomovec Alexandr Konstantinovič Župlov, zvaný Župlík.
Šlo o chlapíka s duševní poruchou, ale fyzicky velmi zdatného, který byl v Bělinském známou pouliční figurkou. Většinou se poflakoval kolem tržnice, dával se do řeči s lidmi a žebral, nebo nabízel drobné úsluhy za úplatu, například donesení nákupních tašek domů.
Policisté ho sebrali a „Župlík“ se k vraždám přiznal. Za jakých okolností tak učinil, není dodnes jasné. Podle pozdějšího tvrzení jeho obhájce ho policisté po zadržení odvezli do lesa, a když se vrátil, v nepřítomnosti advokáta prý doznal, že Andrejeva, Kutuzova a Marširova zabil.
Prvoinstanční soud Župlova i přes zjevné podivnosti ve vyšetřování uznal vinným a jako duševně nezpůsobilého ho poslal na ochranné léčení. Jeho verdikt však vyvolal značnou kritiku a ministerstvo vnitra začalo celý případ přešetřovat. Tento krok vedl k zahájení trestního stíhání vedoucího vyšetřovatele případu kvůli četným pochybením, ale pro nedostatek důkazů bylo toto stíhání zastaveno. Župlov byl omilostněn.
Vrah dopaden díky krádeži
Případ pak čekal na své vyřešení další dlouhé měsíce. Zatímco policie přešlapovala na místě, z města se ztráceli další a další muži. Padesátník Sergej Lisjanin si v červnu 2011 vyšel pro cigarety a už se nikdy nevrátil. Devatenáctého července téhož roku zmizel beze stopy další muž ve středním věku, Sergej Sucharev. Také si jenom na chvíli odskočil…
V noci na 21. ledna 2012 pak někdo vykradl místní železářství, počínal si přitom ale poměrně zvláštně. Kromě toho, že ukradl z pokladny přes devět tisíc rublů, si odnesl také dva třiceticentimetrové řezbářské nože a sadu vrtáků.
Policisté z oddělení krádeží se ukázali být o něco schopnějšími než jejich kolegové. Ztráta dvou velkých nožů upoutala okamžitě jejich pozornost a začali se přeptávat, koho v okolí takové nože zajímají. A brzy se dozvěděli o třiadvacetiletém mladíkovi jménem Alexandr Byčkov. Prý je to takový sušinka, droboučký a hubený (Byčkov tehdy vážil jen 56 kilogramů), ale bez nože nedá ani ránu. Pořád u sebe nosí zavírák a často se s ním předvádí.
Byčkov byl konečně zatčen a prokurátor u něj nařídil prohlídku. Při ní se našel mladíkův deník, v němž podrobně popisoval 11 vražd. Policisté rychle zjistili, že zapsané údaje souhlasí s tím ,co se o případech pohřešovaných mužů ví, a Byčkov při výslechu ani nezapíral. Přiznal, že muže pozabíjel, a sám sebe označil za kanibala - uvedl, že svým obětem vyřezal vnitřní orgány, srdce a játra, a snědl je.
Přestože mu byla diagnostikována smíšená porucha osobnosti, byl prohlášen za mentálně způsobilého postavit se před soud. Protože těla dvou obětí uvedených v deníku se nikdy nenašla, čelil obvinění z devíti vražd. Dne 22. března 2013 ho Okresní soud Penzenské oblasti odsoudil na doživotí.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
