Kliknutím zvětšíteŠlo o nejhorší a nejdelší obléhání v rámci 2. světové války a o jedno z nejdelších obležení v celé lidské historii. Od 8. září 1941 až do 27. ledna 1944 čelili obyvatelé Leningradu hladu, zimě i nepřátelskému teroru v podobě neustálého ostřelování. Jedinou spojnicí s okolním světem zůstala v nejhorších fázích obléhání (zejména v zimě z roku 1941 na rok 1942) pouze tzv. "Cesta života", vedoucí přes zamrzlé Ladožské jezero. Téměř 2,5 roku obléhání si vyžádalo přes milion mrtvých obyvatel města, z nichž více než 600 tisíc zahynulo v obleženém městě a dalších 400 tisíc při evakuaci.
Leningrad představoval pro Sovětský svaz zásadní průmyslové centrum. Byly zde stěžejní sovětské závody na výrobu oceli i lokomotiv, byla tu střediska strojírenského a elektrotechnického průmyslu, nacházel se zde i největší gumárenský závod v tehdejší Evropě.
Otázka, zda město padne nebo se uhájí, měla také zásadní symbolický a vojensko-strategický dopad. Symbolický proto, že Leningrad, dřívější Petrohrad, byl tradičním sídlem ruských carů a městem, v němž začala Velká říjnová revoluce. A vojensko-strategický z důvodu, že představoval v té době již poslední základnu sovětské baltské flotily a jako jedno z mála měst byl silně bráněn.
"Zachování bojeschopnosti tohoto uskupení bylo klíčové pro to, jak Němci budou či nebudou moci rozvinout svůj bojový potenciál, zejména ve směru na Moskvu," uvedl před časem v rozhovoru pro ruskou státní tiskovou agenturu TASS historik Nikita Lomagin, autor knihy "Neznámá blokáda".
Uzavřený kruh
Podle Lomagina byl Hitlerův záměr s Leningradem jednoznačný: srovnat město se zemí. Od 21. srpna 1941 se tak německá skupina armád Sever pod velením maršála Wilhelma von Leeba soustředila na jediný cíl: co nejrychleji a co nejpevněji utáhnout kolem města blokádní kruh a připravit jeho obránce i mnohamilionovou populaci o veškeré zásobování. To mělo vést k rychlé kapitulaci.
Kruh kolem města byl uzavřen 8. září 1941. Jeho obyvatelům zbyly jen dvě potenciální spojnice se světem: vody Ladožského jezera a vzduch. Řada obyvatel si začala vést deníky, jež dnes poskytují historikům cenný vhled do jejich tehdejších nálad a smýšlení. Z deníkových záznamů je patrné, že od 8. září, kdy byl Leningrad okamžitě vystaven brutálnímu a masivnímu dělostřeleckému ostřelování, dominovaly mezi jejich pocity úzkost, strach a přesvědčení, že tragédii se nelze vyhnout. Nebyly to však jen nepřátelské granáty, co lidi děsilo.
"Šestnáctého září 1941. Mou duši postihlo něco zvláštního, když mi ženský hlas krátce oznámil: ‚Až do konce války bude telefon vypnutý…‘ Zkoušela jsem namítat, protestovat, ale sama jsem si uvědomila, že je to zbytečné. O několik minut později telefon naposledy zazvonil a ztichl… až do konce války. A byt se okamžitě ochladil, zmrzl, stal se strohým, jakoby se od celého města odtrhl. A tak byly telefony vypnuty všude a všude ve stejnou dobu. Zůstalo jich jen několik: v ústavech (zvláště důležitých), v nemocnicích, ošetřovnách a podobně," zapsala sovětská básnířka a prozaička Vera Inberová vzpomínku, která vyšla knižně v díle "Téměř tři roky. Leningradský deník".
Město bylo obleženo německými a finskými vojsky téměř 900 dnů a kromě dělostřelby čelilo i neustálým bombardovacím útokům německého letectva zahrnujícím i barbarské nálety, jichž se účastnilo přes tisíc bombardérů najednou. Do jeho obrany byla zapojena nejenom pěchota, ale také námořníci z vyřazených lodí (včetně legendárního křižníku Aurora, jehož výstřel byl v roce 1917 signálem k útoku na Zimní palác a tedy k zahájení Říjnové revoluce) a sovětští stíhači, kteří na obloze sváděli každodenní boje s německou přesilou.
To vše přispělo k tomu, že Němci nedokázali město dobýt ani si do něj zjednat přístup. Jejich útoky byly opakovaně odráženy, utrpení obleženého obyvatelstva však bylo nesmírné. Uzavřené obležení vedlo k neustálému snižování potravinových přídělů. Denní dávky chleba nakonec činily jen 250 gramů pro dělníky a 125 gramů pro jejich rodinné příslušníky, kancelářské pracovníky a děti, což tak tak stačilo k přežití (a v mnoha případech nestačilo).
S příchodem zimy znásobil strádání lidé ve městě mráz a obrovské výpadky elektrické energie. Veřejná doprava prakticky přestala fungovat a lidé měli vedle obrovského hladovění i problémy se zásobováním vodou a topivem. Vodu se snažili získávat nejen ze zamrzlé Něvy, ale třeba i vytloukáním ledu ze dna kráterů, jež zůstaly na ulicích po bombardování. Každý druhý den vyrážely do ulic oddíly, které svážely mrtvé. Velká část z více než milionu zemřelých civilistů připadá na vrub právě oné první zimě z roku 1941 na rok 1942.
Město stále žije
Přes to přese všechno však město stále vzdorovalo. Velkou zásluhu na tom měla již zmíněná Cesta života přes Ladožské jezero, kde byl led natolik silný, že unesl nákladní vozy dovážející do Leningradu potraviny.
Účinnost obléhání snížilo také to, že Finsko, jakkoli bylo spojencem Německa a uzavíralo Leningrad ze severu, zakázalo použít své území pro útok na město a odmítalo se na něm podílet. Finové v podstatě při postupu k Leningradu pouze dobyli nazpět ty části svého území, o něž přišli při Zimní válce se Sovětským svazem na přelomu let 1939 a 1940, ale starou finskou hranici odmítli překročit. Jejich polní maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim ve svých pamětech později uvedl, že nechtěl, aby finská vojska přispěla k předpokládanému totálnímu zničení Leningradu. "Mým úkolem byla aktivní obranná válka a byl jsem přesvědčen, že by se z ní nikdy neměla stát válka dobyvačná," tvrdil Mannerheim.
Ruský tisk nicméně tehdejší finskou vládu dodnes obviňuje, že Hitlerův plán srovnat Leningrad se zemí podporovala. "V září 1941 finský prezident Risto Ryti přímo řekl německému vyslanci v Helsinkách: ‚Pokud již Petrohrad neexistuje jako velké město, pak by Něva byla na Karelské šíji nejlepší hranicí … Leningrad musí být jako velké město zlikvidován,‘" uvedla před časem státní ruská tisková agentura TASS v obsáhlém materiálu o lenigradské blokádě (více zmínek v něm Finsku nevěnovala).
Náladu ve městě ale trvale zhoršoval každodenní dělostřelecký teror. Ačkoli se Němci snažili zlomit morálku obležených lidí propagandistickými letáky o blížící se porážce Sovětského svazu a o neporazitelnosti německé armády, která může prosté lidi ochránit, ve skutečnosti o jejich ochraně neuvažovali. Blokáda Leningradu měla jako řada jiných německých operací na sovětském území v podstatě genocidní charakter, jejím cílem byla nejenom porážka nepřítele, ale i zničení všech, kteří byli na daném území.
"Nacistické velení vycházelo z předpokladu, že by nemělo přijímat kapitulaci, protože kapitulace jako válečný akt by je nutila přemýšlet o civilním obyvatelstvu, a snažilo se zabránit jakýmkoli pokusům o útěk z města, i když šlo třeba o ženy, staré lidi nebo děti. Nejprve střelbou za účelem zastavení, poté střelbou za účelem zničení," tvrdí ruský historik Lomagin.
Obě strany zaznamenaly během blokády také rozsáhlé ztráty vojáků i techniky, přesto však se dařilo Rudé armádě s přibývajícím časem obležení stále více nahlodávat. Od roku 1943 rostly dodávky potravin i munice do města a naopak se podařilo evakuovat část jeho obyvatel. Dne 27. ledna 1944 prorazili sovětští vojáci na všech důležitých komunikačních uzlech frontu a blokáda Leningradu definitivně skončila.
Německá skupina armád Sever zde ztratila bezmála 600 tisíc mužů. Sovětský svaz kromě více než milionu civilních obětí přišel u Leningradu podle amerického vojenského historika Davida M. Glantze o více než tři miliony vojáků. Bitva o Leningrad však patřila k těm rozhodujícím střetnutím druhé světové války, která zastavila postup německých vojsk a vedla v konečném důsledku k jejich úplné porážce.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
