Kliknutím zvětšíteTrojí krátké cvaknutí reprezentující tři tečky. V morseově abecedě písmeno S. Signál, na který Guglielmo Marconi čekal. Nyní měl důkaz, že se kritici jeho práce mýlili. Tolikrát slyšel, že bezdrátový přenos rádiového signálu není možný na velkou vzdálenost, že ho zakřivení Země omezí jen na nějakých 300 kilometrů nebo méně, protože jej ohraničuje horizont. Teď se ukázalo, že tomu tak není.
Třebaže od jeho "draka", třepetajícího se ve vzduchu vysoko nad vrchy při kanadském pobřeží Atlantického oceánu, nevedly přes moře nikam žádné telegrafní dráty, přijal právě signál od vysílače, který se nacházel ne tři sta, ale více než tři tisíce kilometrů daleko, až na druhé straně Atlantiku, na britském pobřeží, konkrétně v Poldhu v Cornwallu.
Marconi měl pravdu, i když se mýlil
Přísně vzato, mýlil se také Marconi. Domníval se totiž (na rozdíl od oponentů své teorie), že rádiové vlny sledují zakřivení Země. Jenže tak tomu nebylo, v tom měli jeho kritici pravdu. Ve skutečnosti jeho transatlantický signál zamířil do vesmíru, a zpět k zemi do Kanady se dostal díky ionosféře, neboli ionizované části atmosféry s výraznou schopností odrážet rádiové vlny zpět k zemskému povrchu.
O této reflexní atmosférické vrstvě Marconi ještě nic nevěděl, svým pokusem však významně přispěl k jejímu odhalení. Právě jeho experiment totiž přiměl k zamyšlení amerického elektrotechnika Arthura Edwina Kennellyho a britského polyhistorika Olivera Heavisidea, kteří se oba rozhodli přijít otázce dalekonosného šíření rádiových vln na kloub (Marconiho teorie jim nevyhovovala).
Oba došli nezávisle na sobě k témuž závěru: předpověděli existenci atmosférické vrstvy fungující jako odrazová plocha. Trvalo však ještě téměř čtvrt století, než se podařilo jejich hypotézu prokázat; dokázal to až britský vědec Edward V. Appleton a v roce 1947 za to obdržel Nobelovu cenu za fyziku.
Ať tak či onak, Guglielmo Marconi právě prokázal, že technologie "bezdrátového telegrafu" má globální rozměr. Zahájil tak úplně novou éru komunikace, která měla v následujících letech prostoupit všemi sférami života světové společnosti: zábavou, obchodem, politikou i válčením. Těžko říci, zda tento talentovaný mladík tušil, jak velký dosah bude jeho průlomový objev mít. Určitě však byl plný energie: dařilo se mu, a přitom mu bylo pouhých 27 let.
Cesta za bezdrátovým telegrafem
Marconi se narodil v italské Bologni v roce 1874 v rodině Itala a Irky. Vystudoval fyziku a začal se zajímat o přenos rádiových vln, k čemuž ho inspirovaly pokusy německého fyzika Heinricha Hertze. Své vlastní experimenty zahájil v roce 1894 v Bologni a brzy se mu podařilo vyslat rádiový signál na vzdálenost zhruba půldruhého kilometru.
Protože v Itálii nenacházel pro své experimenty vhodnou podporu a zázemí, přestěhoval se v roce 1896 do Anglie a založil tu vlastní společnost pro bezdrátový telegraf. Brzy se mu dařilo vysílat signál na vzdálenosti delší než 15 kilometrů. V roce 1899 překonal jeho signál poprvé kanál La Manche. Týž rok také vybavil svým vysílačem dvě americké lodě, aby mohly pravidelně informovat newyorské noviny o průběhu jachtařského závodu America's Cup. Tyto aktivity přinesly Marconiho bezdrátové telegrafní společnosti velkou popularitu a vzbudily mimořádný zájem o její služby.
Ve čtvrtek 12. prosince 1901 pak přišel největší úspěch, který korunoval Marconiho dosavadní úsilí. Úspěšný přenos písmena morseovy abecedy přes Atlantik měl obrovský celosvětový ohlas a Marconiho okamžitě proslavil.
Ačkoli nebyl úplným vynálezcem bezdrátového telegrafu (již před ním si jej nechal patentovat Nicola Tesla, zemřel však dříve, než mu byl jeho patent přiznán, respektive než soudy zrušily Marconiho raditelegrafické patenty s tím, že jejich podstatu již tvoří předchozí patenty Teslovy) a třebaže se částečně mýlil v tom, jakými fyzikálními zákony se řídí šíření rádiových vln, byl to on, kdo prokázal, že je globální rádiový přenos možný.
Marconiho společnost si velice rychle dobyla světovou klientelu včetně velkých lodních společností a italský fyzik začal hrát vedoucí roli v oboru radiotelegrafického spojení i v jeho inovacích. V roce 1909 získal spolu s Karlem Braunem Nobelovu cenu za fyziku. Radiotelegrafickému průmyslu vévodil až do své smrti v roce 1937.
Úspěchu předcházely nehody a pády
Přitom nechybělo mnoho, aby jeho průlomový pokus, od jehož provedení uplynulo právě 120 let, skončil namísto světového úspěchu katastrofou. Téměř nic se totiž nedařilo podle plánu.
Marconiho britskou vysílací stanici v Poldhu zasáhla už 17. září zuřivá vichřice, která úplně zničila jeho propracovaný anténní systém. Když ho o týden později nahradil provizorním, ukázalo se, že moc dobře nefunguje a signál se až k přijímači na americkém pobřeží nedostane.
Tento přijímač se původně nacházel na Cape Cod, mysu ležícím v nejvýchodnější části amerického státu Massachusetts, ale právě neúspěch s provizorní anténou vedl Marconiho k tomu, aby zaimprovizoval a přemístil přijímací zařízení do St. John's v Newfoundlandu.
To se ukázalo jako šťastné rozhodnutí, protože 26. listopadu 1901, den před Marconiho plánovanou cestou z Británie na americký kontinent, udeřil na Cape Cod hurikán a zbylé zařízení zničil.
V St. John's přistál Marconi se svými asistenty 6. prosince. Za svou základnu si zvolili kasárna na Signálním kopci, tyčícím se vysoko nad oceánem poblíž přístavu.
V Poldhu zatím další pracovníci Marconiho společnosti vztyčovali vylepšenou anténu, jejíž pomocí měli podle instrukcí počínaje 11. prosincem vysílat v čase od 15 do 19 hodin v morseově abecedě písmeno "S". Marconi zatím zkoušel za pomoci draka sílu větru, aby věděl, zda jeho drátěná přijímací anténa obstojí. Prvního draka mu vichr odnesl. Poté zkusil menší vzdušný balon plněný plynem, který vypustil ve stanovený čas, ale i tento balonek se utrhl. První pokus tak skončil neúspěchem.
Vichřice nepolevila ani ve čtvrtek 12. prosince a znovu Marconimu utrhla a odnesla prvního draka, jehož vypustil do vzduchu. Teprve druhý drak, táhnoucí více než 152 metrů dlouhý anténní drát, se udržel v povětří dost dlouho na to, aby Marconi a Kemp zaslechli ve sluchátcích signály, jež právě překonaly Atlantik. "Marconiho deník má pro toto datum jednoduchý záznam: signály ve 12:30, 1:10 a ve 2:20," uvedl v popisu onoho legendárního dne web ETHW.
Nadšený ohlas, ale také hrozba žalobou
Následující den, v pátek 13. prosince 1901, bylo potvrzeno dalších 11 přijatých signálů. V pondělí 16. prosince oznámil Marconi svou novinku tisku a současně rychle balil, protože Anglo-americká telegrafní společnost mu začala hrozit žalobou za porušení jejího komunikačního monopolu na Newfoundlandu.
Marconiho oznámení se setkalo s nadšeným ohlasem, ale také s jistou skepsí. Koneckonců, jediným svědkem celé události byl George Kemp, jenž se dal jen stěží považovat za nestranného pozorovatele. Na automatický zapisovač byly signály příliš slabé, takže ověření prostřednictvím nezávislého technického prostředku chybělo.
Nezbývalo než pokračovat v experimentech. O dva měsíce později už byly signály z Poldhu dost silné na to, aby je v přítomnosti svědků zachytil také morseův inkoustový zapisovač. Marconi se konečně dočkal plného uznání.
Krátce na to uspořádal Americký ústav elektrického inženýrství slavnostní večeři na jeho počest. Sedmadvacetiletý italský fyzik se na ní mohl těšit z přítomnosti takových elektrotechnických veličin, jako byl například vynálezce telefonu Alexander Graham Bell, elektroinženýr a propagátor střídavého proudu Charles Proteus Steinmetz nebo srbský fyzik a vynálezce Michael Pupin.
Thomas Alva Edison, jenž se z večeře omluvil, Marconimu vzkázal: "Jste mladík, který měl tu ohromnou drzost pokusit se přeskočit elektrickou vlnou přes Atlantický oceán, a uspěl."
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
