Násilí, výslechy, svlékání. Ukrajinci popsali realitu ruských filtračních táborů

Mnoho Ukrajinců, kteří nemohou uprchnout z Ruskem obsazených měst, jako je Mariupol či Cherson, na západ, stojí před volbou: zůstat, nebo se vydat zemi, která zničila jejich domov?

Otisky prstů, lustrace telefonů i šacování

Aby se ale do Ruska dostali, musí nejdříve projít takzvanou filtrací. Během ní jsou vyfotografováni, vyslýcháni, jsou jim odebrány otisky prstů a zkontrolován obsah telefonů. Muži se podle zveřejněných svědectví musí svléknout do spodního prádla. Na jejich tělech vyšetřovatelé poté hledají tetování, která by mohla odhalit napojení na ukrajinské nacionalistické skupiny. Všichni musí odpovídat na otázky o případné službě v ukrajinské armádě.

Politický proces, tvrdí Západ. Kdo jsou Britové odsouzení k trestu smrti

Do Ruska se dostala i Olena. Než přišla na řadu s výslechem, měla již za sebou tři táborové týdny, kdy jí byla zima, měla hlad a spala na podlaze. Přesto za nejhorší ponížení, které ve filtračním táboře prožila, označila situaci, kdy jí ruský důstojník při kontrole přinutil svléknout si halenku.

„Modřiny na ramenou mohou znamenat, že jste odstřelovač,“ řekl Oleně důstojník. Byla zděšená. „Jak bych mohla být odstřelovač? Vždyť mi v srpnu bude šedesát let,“ popisovala svůj příběh britskému deníku The Guardian  Olena, která je nyní již v bezpečí v hlavním gruzínském městě Tbilisi. Důstojníkovi její argument nestačil, protože jí následně vyzval, ať se svlékne. 

Nejdřív ho zmlátili, pak vyhodili na mráz

Olena také vzpomínala, jak strážný, který vyslýchal muže u vedlejšího stolu, u něho našel přívěsek na klíče s ukrajinským státním znakem. Čtyři vojáci pak muže surově zbili obušky, kopali ho do hlavy a poté ho bez kabátu a čepice vyhodili ven do mrazivého dne.

Bez jídla i vybavení. Frustrovaní ruští vojáci kritizují podmínky na Ukrajině

Příběhy z filtračního tábora v Nikolsku, z města v samozvané Doněcké lidové republice (DLR), které vyprávěla Olena, jsou dnes běžné. Může z to i rostoucí počet ukrajinských uprchlíků - a tedy i očitých svědků - v Gruzii. 

Filtrační tábory byly zřízeny převážně v Doněcké lidové republice, ale najdete je i v Novoazovsku, Manguši, Bezimennym a Nikolsku. Ukrajinci prchající autobusy z Mariupolu se do nich často dostanou nevědomky. Při evakuaci jim bývá řečeno ruskými vojáky, že budou odvezeni do měst ovládaných Ukrajinou. Po příjezdu jim pak dozorci už nedovolí z tábora odejít.

Skončit mohou dvěma způsoby: buď dotyčný výslechem projde a je mu předán orazítkovaný dokument s datem filtrace a podpisem dozorujícího důstojníka, nebo je zadržen a musí k dalším výslechům.

Jako koncentrační tábor

Filtrační tábory jsou často v budovách, kde předtím byly školy, kulturní střediska, sportovní haly apod. Podmínky v nich jsou často žalostné, píše The Guardien, a tábory jsou mizerně organizované. 

Podle zpravodajské BBC, která také mluvila s lidmi, kteří těmito ruskými zařízeními prošli, to v nich vypadá jako v koncentračních táborech. Starší lidé tam prý spí na chodbách bez matrací a přikrývek. Pro stovky lidí je jediná toaleta a umyvadlo. Lidé se nemají, kde umýt a šíří se úplavice.

I Olena, jež cestovala se svou pětašedesátiletou sestrou Tamarou a jejím sedmdesátiletým manželem a která stejně jako ostatní dotázaní nechtěla uvést své celé jméno, spala nejprve na holé podlaze, pak se jí podařilo získat kus kartonu. Prvních několik dní dostávali v jídelně jednou jídlo denně. Pak Rusové jídelnu zavřeli úplně a sdělili jim, ať si jídlo najdou sami.

Nekonečné čekání

Pro Maksyma a Julii z Mariupolu byla filtrace také zdlouhavým utrpením, i když měli štěstí a mohli bydlet v nedalekém domě Maksymova spolužáka, a nemuseli tak žít přímo v táboře.

Na filtraci v Mangúši čekali téměř měsíc. „Naše číslo ve frontě bylo 347. Přijdete tam a zeptáte se, jaké číslo je na řadě dnes a zjistíte, že se řada posunula jen o dvě nebo o tři čísla. Nechápu, proč to šlo tak pomalu. Samotný proces trvá přitom trval asi třicet minut,“ řekl Guardianu Maksym.

Deportace do ruských měst

Teprve poté, co Maksym řekl vojenskému lékáři, že Julii dochází inzulín, čekání se zrychlilo a hned ten den byli odbaveni. Při čekání na chodbě sledovali muže v ukrajinské armádní uniformě, kterého dozorci vyslýchali na kolenou, s rukama svázanýma za zády.

Jiní Ukrajinci ale hlásí i kratší čekací dobu. Někteří z nich strávili ve filtračních táborech jen den nebo dva. Igor a Valentina, devětadvacetiletý pár  z Mariupolu, uvedl, že byli vyfiltrováni během šesti hodin po příjezdu do Nikolska. „Skutečnost, že moje žena byla v té době v devátém měsíci těhotenství a museli jsme se co nejdříve dostat do nemocnice, nám pravděpodobně situaci zjednodušila,“  řekl Igor.

Těm, kterým se po filtraci podařilo utéci do Gruzie, měli nejspíš i další kus štěstí. Vyhnuli se rozšířeným nuceným deportacím do vzdálených ruských měst. Jedna z žen, Žanna, tvrdila britským novinářům, jak její rodina nepozorovaně vyklouzla zadními dveřmi z filtračního centra poté, co zaslechla, jak jeden z důstojníků říká, že ona, její manžel a jejich malý syn budou deportováni na ruský ostrov poblíž Japonska.

Žanna a její rodina pak cestovali autobusem z Novoazovska do ruského Taganrogu pouze s migračními kartami, nikoliv s doklady u ukončené filtraci. Přesto se jim podařilo z Taganrogu dostat vlakem do Vladikavkazu a přes hranici v Kazbegi přejet v minivanu do Gruzie.

Podle těch, kterým se podařilo dostat do Gruzie, stačilo policistům popsat plány cesty do konkrétního ruského města.  „Musíte jim říci, že chcete zůstat a zařídit si život v Rusku, a pak vás nechají na pokoji,“ vysvětlil Maksym.

Zdlouhavá cesta ke svobodě

Většina autobusů, které odvážejí filtrované Ukrajince z Doněcka do Ruska, končí právě v Taganrogu. Tam si mnoho z uprchlíků kupuje jízdenky do Rostova na Donu, odkud si mohou obstarat další dopravu. Ti, kteří přicházejí do Gruzie, cestují na jih do Vladikavkazu a poté přecházejí přes horský přechod Kazbegi. 

Případ zmizelé hvězdy. Lesbická černoška v ruské cele? Hrozný osud, říká mariňák

Ale ani situace na přechodu není jednoduchá. Muži jsou běžně vyváděni ruskými pohraničníky z fronty, vyslýcháni a jsou jim lustrovány telefony. Jeden muž, Péťa, novinářům vyprávěl, že musel pohraničníky uplatit, aby od nich dostal výstupní razítko.

Mnoho Ukrajinců, kteří se nyní nacházejí v Tbilisi, čeká, až se budou moci vrátit domů na Ukrajinu. „Moje kmotřenka je stále v Mariupolu a poslala mi fotky, na kterých jsou všude do země zapíchané kříže. Hroby jsou dokonce i na našem dvoru. Chci se vrátit, ale jen tam, kde to neokupují Rusové," řekla odhodlaně Olena.

Peklo jménem filtrační tábor

Na praktiky používané v ruských filtračních táborech již v minulostí upozornily ukrajinské úřady. Jeden takový tábor ukázaly i satelitní snímky společnosti Maxar. Šlo o stanové městečko ve vesnici Bezimenne v doněcké oblasti kontrolované ruskými separatisty.

„Nemusím ani říkat, co tyto takzvané filtrační tábory připomínají. Je to mrazivé a neměli bychom to přehlížet,“ řekla k tomu americká ambasadorka při OSN Linda Thomasová-Greenfieldová.

Obávaný člen Vagnerovců padl. Muž s přezdívkou Kat byl pro Ukrajince noční můrou

Kolik lidí bylo do filtračních táborů odvedeno, či rovnou deportováno na území ruských separatistů, není jasné. Ukrajinské úřady hovoří o desítkách tisíc, píše BBC. Kreml to ale označuje za lži. Navíc i média zatím přinášejí z táborů spíš střípky v podobě příběhů jednotlivců.

Znepokojení tyto zprávy vzbuzují i kvůli vzpomínkám na filtrační tábory, které Rusko zřizovalo při obou válkách v Čečensku. V 90. letech a na přelomu tisíciletí v nich podle svědectví potvrzených například lidskoprávní organizací Human Rights Watch Rusko věznilo, mučilo, znásilňovalo a „nechávalo zmizet“ stovky civilistů.