Dnes to je přesně třicet let kdy bývalý elektrikář z loděnic, odborář a především tvář komunistického převratu v sousedním Polsku vyhrál prezidentské volby. A dokončil tak změny, které gdaňské odborové hnutí Solidarita, řada dalších významných polských disidentů a on, jako hlavní tvář odporu, započali v hlubinách 70. let minulého století.

O fotce se známým raperem, která se objevila před pár dny na jeho profilu, Walesa samozřejmě ví, že je to montáž. Dokonce její věrohodnost sám před lety  dementoval. Spíše chtěl poznámkou o vzpomínkách a časech minulých připomenout den, který nebyl důležitý pouze pro něj osobně, a možná toto výročí i trochu odlehčit. I když… to už si asi do sedmasedmdesátiletého Walesy projektujeme příliš mnoho pokory.

Hrdý Polák

Walesa vtipkuje rád, ale svůj odkaz si hlídá. Vždy to byl hrdý muž. Hrdý Polák. Vždyť to byl on, kdo stál u zrodu moderního Polska. Někdo by řekl, že je spíše pyšný. Snímkem Walesa: Člověk naděje od režiséra Andrzeje Wajdy – mimochodem další polské legendy – se jako tenká červená nit táhne jeho vychloubačná póza při rozhovoru s hvězdnou italskou novinářkou.

Prochází se před ní s nezbytnou cigaretou v ruce jako načepýřený kohout. Robert Wieckiewicz si ho zahrál opravdu s velkým gustem. Není překvapením, že se autobiografický film jeho reálné předloze prý zas tolik nelíbil. A to bylo Wajdovi vyčítáno, že Walesu ukazuje hlavně v tom lepším světle. V každém případě Walesa na svém typickém charakterovém rysu s lety nic neslevil.

Není zcela obvyklé, že by na veřejnosti projevoval nějaké známky skromnosti. I dnes v čele demonstrací nemilosrdně tepe do vládního establishmentu. Poukazuje na jeho provázanost s čínskými penězi, varuje před osekáním lidských svobod. Přesto jeden skromný a zároveň silný moment v jeho životopise najít lze.

V 90. letech při jednom z rozhovorů s českým novinářem Lubošem Palatou totiž nečekaně pokorně připustil: „To jsem nebyl já, kdo zachránil Polsko. To byl Jan Pavel II.“ Ano, Walesa je i hrdý katolík.  Navíc revoluce opravdu nebyla poháněna jen odbory a občanskými organizacemi, ale také hlasitým odporem prvního polského papeže.

Jeho pověst a odkaz obstály

Vlastně je až s podivem, že jeho pověst a odkaz obstály ve zkoušce časem. Porovnejme to například s odkazem českého prvního porevolučního prezidenta Václava Havla. Pro značnou část národa je dnes Havel často tou hlavní tváří nepovedené ekonomické transformace z 90. Let, spojené s korupcí, krádežemi, defraudacemi i vraždami. Žádnou roli nehraje fakt, že neměl žádné exekutivní pravomoci. Do něj byla přece vložena naše naděje, to on nás zklamal.

Polský přerod ze socialisticky řízené země k plně demokratickému státu rozhodně nebyl jednodušší než ten český. I do Walesy byly vkládány naděje, ani on je nedokázal naplnit.

Dokonce jeho politická kariéra skončila potupnou porážkou v prezidentských volbách v roce 2000. Jeho život je poskvrněn dosud nevyvráceným a podle dostupných zdrojů i reálným podezřením ze spolupráce s polskou státní bezpečností. A celou řadou neomluvitelných homofobních výroků. Jenže dnes, o 20 let později, je vše jinak. Poláci ho i přes jeho všechny kontroverze stále milují.

„Toto je muž, který nás osvobodil. Udělal, co musel,“ říká o něm zdravotní sestra z Wroclawi Monika Jakubiková. Vlastně tak shrnuje postoj většiny Poláků. Muž, který má Nobelovu cenu míru a kterého časopis Time vybral za Osobnost roku, zůstává jejich národním hrdinou. Vždyť je po něm – přestože je stále živ - pojmenováno i letiště v Gdaňsku. „Nemyslím si, že bychom na něj někdy zapomněli. Ať se u nás stane cokoli,“ dodává Jakubiková.

Tváře revolucí roku 1989

József Antall, Maďarsko
Koncem 80. let byl delegátem Opozice kulatého stolu a jednou z nejvýznamnějších osobností pádu komunismu v Maďarsku. Vítězem prvních svobodných voleb na jaře 1990 se stalo Antallovo pravicové MDF se ziskem 164 mandátů. József Antall se tak stal prvním demokraticky zvoleným premiérem Třetí Maďarské republiky. Do svého úřadu oficiálně nastoupil 16. května 1990.

Vytautas Landsbergis, Litva
Od roku 1988 byl předsedou Rady Sněmu Sąjūdisu, což bylo litevské opoziční občanské hnutí, které požadovalo za Gorbačovovy přestavby nejdříve větší autonomii Litvy v rámci SSSR, po událostech v roce 1989 v komunistickém bloku pak nezávislost země.  V březnu 1990 předsedal parlamentní schůzi, na které byl vyhlášen Zákon o obnovení nezávislosti Litvy. Podle prozatímní ústavy se zároveň s tímto aktem stal prezidentem právě vzniklého státu.

Sabine Bergmannová-Pohlová, Německo
Členkou opoziční CDU se v bývalé Německé demokratické republice stala již v roce 1981. Od dubna 1990 do října 1990 byla předsedkyní Volkskammer – tedy Sněmovny lidu, dolní komora východoněmeckého parlamentu, což tehdy znamenalo, že až do znovusjednocení Německa v říjnu 1990 byla zároveň ve funkci zastupující hlavy státu. Těsně před znovusjednocením se ve východním Berlíně setkala s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, od kterého se dočkala velikého uznání.

Ján Budaj, Slovensko
Koncem 70. let založil Dočasnú spoločnosť intenzívneho prežívania, se kterou podnikal v Bratislavě happeningy a performance. Organizoval i domácí univerzity a další nezávislé kulturní a ekologické aktivity. Patřil mezi spolupracovníky podzemní církve či Charty 77. V listopadu 1989 spoluzaložil s Fedorém Gálem nebo Milanem Kňažkem Verejnosť proti násiliu – tedy partnerskou organizaci Občanského fóra v tehdejším Československu, patřil do jejího užšího vedení a stal se i jejím hlavním mluvčím. Jeho poznávacím znamením byla ikonická hadovka na hlavě během moderování listopadových demonstrací v Bratislavě. Roku 1990 byl dokonce zvolen předsedou tohoto hnutí. Dnes je ministrem životního prostředí v Maťovičově vládě.

Boris Jelcin, Rusko
Na jaře 1989 byl spolu s dalšími pro-demokratickými poslanci (Sacharov, Afanasjev, Starovojtova, Murašev, Sobčak, Popov, ad.) členem menšinového a významného tzv. Meziregionálního sdružení poslanců Kongresu.  Byl podporován jak demokraty, tak konzervativci. V červenci 1990 vystoupil z KSSS. V roce 1991 zvítězil s podílem 57 % hlasů v demokratických prezidentských volbách Ruské republiky. Následně potlačil puč starých bolševiků. Lídrem Ruska byl do roku 1999.

Ion Iliescu, Rumunsko
Byl hlavní tváří rumunské krvavé revoluce v prosinci frontu 1989, vedl hlavní opoziční sílu, Frontu národní spásy. Po popravě rumunského diktátora 25. prosince se stal dočasnou a následně i regulérní hlavou Rumunské republiky.  Fronta národní spásy se přeměnila na vládnoucí radu. Bývalý komunista Iliescu byl prezidentem země až do roku 2001. Během své porevoluční kariéry čelil řadě obvinění z korupce.