Přesně 225 schodů musí několikrát denně zdolat Jan Vančura, aby se dostal na své pracoviště. Již 18 let se totiž stará o českobudějovickou Černou věž, přičemž tu musí nejen kontrolovat hodinový stroj a sedm zvonů, ale třeba i uklízet po nepořádných návštěvnících.

„V roce 1992 byla taková doba, kdy každý chtěl něco zkoušet, a moji manželku napadlo, že bychom si mohli pronajmout Černou věž. Tak jsme to vyřídili a od té doby tu pracujeme,“ vypráví Vančura. Práce věžného podle něj zahrnuje vše od koštěte až po manažerství. Když však na věž přišel, nevěděl nic o hodinách ani zvonech a postupně se musel vše naučit. „Na věžného se nikde nevyučíte, ale každým rokem tu za pochodu dostáváte velkou školu. Podstatné je jenom nic nepodcenit a stále být ve střehu jako plavčík na plovárně,“ říká.

Nezbytná je pravidelná kontrola veškerého zařízení ve věži. Vančura musí například bedlivě sledovat hodinový stroj. „V první polovině 90. let se o něj staral hodinář Karel Hebík a zasvětil mě do toho. Nyní už ho sám zvládnu promazat, vyčistit a opravit i menší závady. Když je to něco závažného, obracím na odborníky,“ říká. Podobnou péči věnuje i sedmi zvonům. Ty od roku 1995 pohání elektromotory a každý rok je kontroluje specializovaná firma. První problém se tu objevil až letos. „Zvon Budvar se lehce vychýlil z osy. Nebylo to ale tak vážné, že by nemohl zvonit. Díky častým kontrolám totiž odhalíme chyby včas a můžeme tak předejít většímu poškození,“ vysvětluje Vančura.

Věžný ale nepracuje jen uvnitř. Občas musí vylézt na takzvané lucerny, které se nacházejí nad ochozem, a prohlédnout zde hodinové cimbály, dva zvony, tři červená vojenská světla a zkontrolovat také, zda se při silném větru neuvolnily kabely. „Z výšky mám respekt.

Nebojím se, ale když člověk někam leze, musí vědět, co si může dovolit,“ komentuje.

Černou věž navštíví ročně asi 30 tisíc lidí. I jim se věžný samozřejmě věnuje, především musí být připraven na zvídavé dotazy. Lidé se ptají, kolik mají Budějovice obyvatel, kdy byly založeny, ale vůbec nejčastěji chtějí vědět, kde je pivovar Budvar. Sám Vančura si i po tolika letech výhled z věže užívá. „Někdy se bavím tím, že hledám něco nového a vždy objevím něco, čeho jsem si doposud nevšiml nebo zjistím, co se kde změnilo,“ dodává. Nic se podle jeho slov nevyrovná tomu, když má před sebou město jako na dlani. Nejhezčí z výšky je pro něj budějovické náměstí, ale na jaře a v zimě je velmi zajímavý pohled za radnici, kde je pouze v této době vidět řeka.

Méně příjemnou součástí práce je pak úklid po nepořádných návštěvnících, někteří například rádi cestou nahoru odhazují kelímky od nápojů. Jiné větší problémy tu však naštěstí s turisty nemají. Podle Vančury je tomu tak možná také proto, že pokladna je až u ochozu, takže věžný může návštěvníky snadněji kontrolovat a díky komínovému efektu velmi dobře slyší, když se snaží páchat nepřístojnosti na schodišti.

Ochoz věže je výšce 45 metrů a vede k němu celkem 225 schodů. Ty Vančura zdolává minimálně dvakrát denně. „Zatím jsem se nesnažil překonat výkon předchozího věžného, který se nahoru dostal za minutu a deset vteřin a dolů za 47 vteřin. Jen jednou jsem to zkoušel cestou dolů a zapomněl zapnout stopky,“ usmívá se. Přesto podle svých slov schody běžně vystoupá za méně než dvě minuty. Přiznává však, že se při tom stejně jako většina návštěvníku zadýchá. „Někdy mě překvapí, že mladí lidé jsou dost zadýchaní a starší třeba ne, ale v posledních letech mám dojem, že se kondička lidí obecně zlepšuje. Dříve bylo funících mnohem víc,“ dodává.

Práce věžného nekončí ani v zimních měsících, kdy je památka pro veřejnost zavřená. Stále tu totiž bijí zvony a pracuje hodinový stroj.

Kromě toho musí Vančura dávat pozor, zda se do věže nedostal sníh, a odstraňovat led a námrazu. Dvakrát do roka také nesmí zapomenout na změnu času. Tu nadcházející už má pečlivě zapsanou v kalendáři. Ručičky hodin chodí na věž posouvat opravdu v noci.

Po osmnácti letech ve výšinách je stále spokojený. Práce věžného je podle něj zajímavá, historická stavba má svou duši, kterou na něj působí, a denně se tu setkává s řadou lidí, jež mu mimo jiné vyprávějí o ostatních věžích v republice. S jejich návštěvou má však Vančura malý problém. „Mívám volno v zimě, kdy jsou zavřené. Takže je většinou vidím jen zezdola. Když se ale dostanu nahoru, jsem moc rád, pohled z výšky je zkrátka nejlepší,“ uzavírá.