„Byla to tehdy bomba,“ říká po letech Otakar Bílek. „Bylo to najednou něco nového, co jsme do té doby nikdy nepoznali. Zažili jsme krásné chvíle, i když vše dopadlo, jak to dopadlo. Myslím si, že už to nešlo zapomenout. Závan svobody trval velice krátce, ale ovlivnil další roky a události, které se tady pak děly.“

První dny po okupaci vysílali reaktoři z budovy rozhlasu. Vojáci je nemohli najít. Na domě byla totiž cedule z jeslí, které stály nedaleko odtud.

„Když jsme pak po několika dnech museli odejít, vysílali jsme z divadla. Tam nás také nikdo nehledal. Ve štafetě podávané všemi možnými stanicemi jsme tak byli poslední, kteří vydrželi,“ pokračuje Bílek. „Rusové sice o nás věděli, ale nemohli nás najít. Až jsme nakonec dostali echo, že se vše profláklo, a odstěhovali jsme se. Jenže dál už vysílat nešlo, tak byl konec.“

Nálada mezi redaktory byla prý tehdy úžasná.

„Kolem nás se děly úžasné věci. Najednou jsme nebyli nikým kontrolovaní. Všechno bylo spontánní, od srdíčka. Někdy se nám sice něco nepovedlo, ale naše snaha byla opravdu ryzí. Tenhle pocit ve mě stále zůstává, a byl, myslím, nejdůležitější. Tehdy jsme v něco věřili. Byli jsme před čtyřiceti lety mladí, takže jsme vše brali trošku jinak. Bylo to krásných šest či sedm srpnových dnů. Moje nejlepší období, které stálo za to.“

Jenže pak přišlo postupné vystřízlivění. „Chvilku jsme byli doma, potom se zpátky vrátili do rozhlasu, a vysílání jelo dál. Najednou ale už vše bylo jakési stísněnější a začalo se ukazovat, kdo jaký je. První rok byl ještě klidný, ale pak to začalo. Lidé postupně začínali z rozhlasu odcházet.“

Někteří kolegové ale srpnovou okupaci schvalovali. „Poznávalo se tak, kdo je kdo,“ pokračuje Bílek.

„Myslím si ale, že většina lidí z rozhlasu odešla. Nebylo to najednou. Napřed šel jeden, pak druhý, třetí. Období bylo těžké i pro ty, kteří byli v komunistické straně a věřili ve změnu. Najednou se cítili zrazeni. Dost jich to odneslo, někteří dokonce sebevraždou.“

Kotva mezi obrazy

Otakar Bílek dostal výpověď z Československého rozhlasu v první polovině 70. let.

„Vyhodili mě po jedné schůzi ze dne na den. Bylo to těžké, protože jsem rozhlas miloval. Dlouhou dobu jsem se pak nemohl nikde chytit. Někde mi něco slíbili, ale když jsem tam pak druhý den přišel, tak že už to prý nejde. Po půl roce hledání jsem měl veliké štěstí, že mě přijali do Alšovy jihočeské galerie na Hluboké. Tam jsem zůstal až do devadesátých let,“ dodává režisér Otakar Bílek.