Dokumentarista Václav Reischl pochází z Kamenného Újezda, ale stejně jako dalších téměř půl milionu Čechů odešel po roce 1968 do emigrace. Dnes žije ve Stuttgartu a točí dokumentární filmy, ve kterých se dotýká zásadních společenských a historických témat .


Jaké bylo vaše první setkání s filmem?
Bylo přes fotografii. Kvůli dědovi, který byl pekař a tedy živnostník, jsem se musel po škole ucházet o dělnickou profesi. Matka vyběhala, že jsem mohl jít do Velešína vyučit se zámečníkem. Já ale fabriku nenáviděl… Takže, abych se z toho nezbláznil, protože tam se jen chlastalo pivo a chodilo za holkama, tak jsem to nějak kompenzoval. Odtud byla jedinou možností strojní průmyslovka, takže jsem zabojoval a dostal jsem se z fabriky, ačkoli mě ta škola nezajímala.


Co a kde jste začal fotografovat?
Hlavně pro Jihočeskou pravdu a nejblíže mi byla sportovní redakce. V té době jsem se seznámil přes fotografii s budějovickou ikonou – panem Dvořákem, kterého bych viděl trochu jako takového budějovického „Bondyho“. Jeho fotky byly zkrátka geniální…


Pak jste se jako jeden ze třiceti dostal na FAMU. Měl jste kontakty?
Vůbec ne. Myslím, že to byla velká náhoda. Z „budějovické provinci“ svého malého jihočeského světa tam bylo daleko a šance byla minimální. Kolem mne byly děti národních umělců, jako třeba syn pana Horníčka, syn národní umělkyně Vášové. Jeden syn cestáře, Juraj Lipka ze Slovenska, který je teď se mnou v Německu, a já z Budějic. Boris Jachnin, kamarád svatého pana Dvořáka, mi tenkrát pomáhal vybírat fotky. Všichni studenti dělali předtím umělecké školy. A když se mě ptali na můj vzor fotografa, tak já neřekl Sudek, já řekl Dvořák. A to byla provokace, všichni ho znali, ale mysleli, že je to nějaký pr〜dlouš z Budějovic . . . Myslím, že to sedlo.
FAMU nás asi za rok přestala bavit, zjistili jsme, že je to školička, kde se musí dělat úkoly a poslouchat, a my s Jurákem raději poslouchali Rolling Stones a snili o „boží“ svobodě. Vzpomínám, jak jsme leželi na posteli a říkali jsme si, že až budeme velký, tak budeme dělat filmy. Tenkrát běžela v kinech „Zvětšenina“ od pana Antonioniho o tom. že skutečná „realita“ se nachází až v hrubém zrnu fotografické zvětšeniny. Zjistili jsme, že film na FAMU je v podstatě fabrika a není tam plac na individualismus. Přešli jsme tedy na fotografii a předsevzali si, že půjdeme do světa tu „realitu“ hledat.


Jakou podobu měla výuka v 60. letech na FAMU?
Já pořád přemýšlím o paní Anně Fárové, protože ta se tehdy starala o dílo Sudka, které hnilo tenkrát v jeho se rozpadajícím zahradním domku na Kampě a nikoho nezajímalo. Estetiku nás učil Kundera, který všem dával trojky, čímž signalizoval, že takové blbiny, jako dávat známky, je pod jeho úroveň, a rok potom byl taxikářem v Praze. Obrovský průser na škole byl, když Forman zůstal v Americe. Ale to, čemu lidé venku nerozumí, je fakt, že s politikou to, co my žili, nemělo mnoho společného - více však s pozvolnou ztrátou hodnot - šlo jen o to přežít. Především se ale začal zužovat individuelní prostor a lidé - aby přežili- se začali chovat jako hyeny.


Během školy jste se seznámil s vaší budoucí manželkou, která měla německé občanství. Chtěl jste už tehdy odejít?
Kdyby dostala práci, zůstali bychom v Praze. Učila načerno angličtinu a němčinu. Zpočátku musela jako cizinka měnit v Praze na den 20 marek, co pracně vydělávala jako servírka v Heidelbergu, takže jsme se vzali, ale nebylo to platné, nedostala práci. Já dal třikrát žádost o vystěhování; k první žádosti jsem dokonce citoval československou ústavu o tom, že rodina má žít společně… Ale advokát mi vysvětlil, že to musíme napsat jinak. „Nemůžete přece od nich něco chtít, když jim píšete, že podle zákona, co vymysleli, by se měli chovat jinak,“ řekl. A vidíte, ono se toho vlastně moc nezměnilo!


Paradoxní podobu měl pro vás 21. srpen …
V osmašedesátém v létě jsme vyjeli do Anglie na tři měsíce sbírat jahody. A zpátky jsme se vraceli 21. srpna. Na hranici už stáli američtí vojáci, byly tam postavené kamery všech slavných západních televizních společností a my tam přišli s ruksakem a z protisměru. Šli jsme k českému vojákovi, který stál se samopalem u potoka v Rozvadově, a já mu nabídl západní cigarety s dotazem: „Hele, máme se vrátit nebo ne?“ Odpověděl mi: „Vykašli se na to, Rusáci jsou už tady za lesem a možná se něco strhne.“ Potom přišel oficír a my se ptali znovu jeho: „Tady přímo na hranici přece nemůžete stát,“ on na to. „To si promyslete v Německu…“ Tam se nás pak chopili americký a německý novinář a pozvali nás na večeři. Pak přijelo diplomatické české auto, vystoupil pán s trikolorou na klopě, od kterého jsme očekávali, že nás zasvětí do situace. „Víte, dneska potřebujeme v Československu každou ruku,“ poklepal nám na rameno a odjel přes Německo do Švédska. Přešli jsme tedy na českou stranu přes potok jako jediní v protiproudu - za námi cvakaly fotoaparáty a vrněly kamery - a čeští celníci se nezeptali „Máte pas?“ ale „Kluci, máte hlad?“ Pak nám na schody přinesli chleba a sýr….I to jsou Čechy!
Pak přijel taxikář a přivezl další lidi. I ten nám řekl, že jsme asi blbí, ale smiloval se a zavezl nás do Plzně. V lese byla ruská hlídka se samopaly, a protože tam jel už asi po desáté, tak ji objel a nic se nestalo. Ve vlaku se lidi ptali, zda-li potřebujeme pomoct. Byla to docela solidární atmosféra. Nelitovali jsme, že jsme se vrátili zpátky, jen moje matka plakala a nemohla pochopit, proč jsem nezůstal venku. Kamarádi v Kameňáku druhý den v hospodě říkali, že to mají promyšlené a že utečeme přes Lipno. Ale já se právě vrátil domů, proč bych někam utíkal!

Proč jste se pak rozhodl pro emigraci?
Dva roky totiž trvalo, než si člověk uvědomil, jak se to začíná zahušťovat… Právník nám řekl, že dokud budeme žít spolu, nemáme šanci, aby mne občas pustili ven, takže musí být manželství „rozdělené“. Manželka odjela do Německa a já měl nárok jednou do roka ji navštívit. Pak ale začali hustit. Hrozila mi vojna. Nakonec mě pustili v roce 1973 a já už se nevrátil.


Jak vypadal začátek emigranta v cizí zemi?
V té době byla společnost úspěšná, nebyl problém sehnat práci. Já jsem nikdy žádnou podporu nedostával. Samozřejmě, že jsem musel začít od píky. Každopádně, i dneska je jednodušší být chudý umělec v Berlíně nebo v Londýně, než být chudý třeba v Praze. Když se nedrží člověk hodnotového žebříčku: prachy a kariéra, známosti, tak to asi může být dost smutné. Dostane se na slepou kolej. Venku přes všechny problémy existují silné menšiny lidí, kteří chtějí třeba dělat chleba ze zdravé mouky a podobně. Možná po padesáti letech demokracie je národ k jednotlivcům, co vybočují z řady, shovívavější než tomu je po letech devatenácti.


Jaké byly vaše první pracovní příležitosti?
Dělali jsme s Jurou většinou architekturu a evans- prezentace. Pracoval jsem asi deset let pro Mercedes, po celém světě i v Číně, fotografoval jsem také narozeniny sultána z Ománu. Pak jsme dělali fotodokumentaci EXPO. Těchto hektických prvních 30 let skončilo před osmi lety.
Nám šlo o peníze, potřebovali jsme se. Pak jsme se dostali do situace, kdy jsme si říkali: „Za takovéhle kraviny nás někdo takhle platí?“ A za to, co by člověk považoval za mnohem důležitější, to má z ruky do huby… A takhle funguje tento svět…


Cítili jste se v Německu jako cizinci osamoceně?
Naopak. My byli adresa všech kamarádů. Kdo jel na Západ, tak přistál u nás a někdy to bylo docela namáhavé, někdy dokonce vázla komunikace, ale ne kvůli jazyku, ale kvůli se rozcházejícímu hodnotovému žebříčku a strachu, co v ČSSR panoval. Jako emigrant jsem měl také obrovský strach, že se budu muset vrátit. Existují dokonce emigrantské sny. Jeden se mi zdál tak pět let každou noc. Že stojím na návsi v Kamenném Újezdě, všichni se na mě dívají a já nevím, jak se odsud zase dostanu pryč. Když jsem fotil v Bavorsku, pracoval jsem dvacet let pro Burdu u hranice z bavorské strany. Ta byla neoznačená, nehlídaná, tak jsem měl docela strach z té rodné země, že tam sjedu z nedopatření.


Mohl jste udržovat s příbuznými a známými v republice kontakty?
Těžko.Táta zemřel, já nesměl ani na pohřeb. Manželka tady byla s dcerou a musela se přihlásit na policii. Ti jí řekli, že dcera je v podstatě Češka, když má českého tátu a že by si ji tady mohli klidně nechat. Moje matka se vyděsila a řekla, abychom vzali holku a odjeli pryč. Zaplatil jsem 5000 marek na jakési soukromé konto velvyslanectví za to, že jsem byl zbaven českého občanství, a poslední dva roky matčina života jsem ji mohl navštěvovat.
Babička, která byla v penzi, k nám jezdit mohla. Když Havla zavřeli, tak jsme toho přizpůsobování už měli dost, připadali jsme si jako zbabělci. To jsem ještě neměl povolení. Chtěli jsme jet do Bonnu demonstrovat k české ambasádě. Ale naše dvě osmileté děti dostaly hysterický záchvat, že když se postavíme proti, tak neuvidí babičku. Bylo to dilema a těžké rozhodování. Holt, hrdinů je málo!


Co říkáte na to, že emigrantům je někdy vyčítána zbabělost?
Samozřejmě, že společnost si hledá ventily, aby nemusela mluvit o své vlastní zbabělosti. Byli jsme zbabělci všichni, ať venku či doma. To si musíme uvědomit, to je dobrý začátek na tom pracovat… Proto jsem taky začal dělat mé dokumenty. Emigranti zprostředkovávají pocit špatného svědomí na straně jedné, na druhé, já věděl, že jsem měl zůstat. Dělám filmy proto, že dneska vidím šanci společnost ovlivnit a tenkrát jsem tu šanci neviděl. Tenkrát jsem byl mladý a nezralý. Byla spousta lidí, kteří se za komunistů zasekli a pak dělali rohlíky v pekárnách. My poslouchali Rolling Stones a chtěli jsme žít. Nikdy jsem své emigrace nelitoval. I když zůstat a bojovat by bylo tenkrát lepší…Za vlastní svobodu bojovat však nemá v našem národě tradici…


Přemýšlíte o tom, kde máte svůj domov?
Já v těchto kategoriích nemyslím. Líbí se mi židovský systém, kosmopolitismus nenáviděli komunisté, fašisté. Já mám dnes spoustu domovů, moje dcera má filmovou produkci v Amsterodamu, její kamarádka Josefina je řeckého původu, a můj kamarád Sebastio Portugalec a já jsem u něj doma. A mladí když odejdou do světa, tak mají logicky domovů více. Třeba u nás v Kamenném Újezdu je spousta lidí přesvědčena, že na Včelné jsou úplně jiný lidi, protože mezi Kameňákem a Včelnou je kopec. Tak to ale není. Já jsem Evropan a miluji Evropu, rozličnost jazyků a kultur. Dnes žiji v Německu rád, protože tam mám spoustu kamarádů a cítím se tam dobře.


Proč je pro vás dokument důležitý?
Já jsem dělal třeba dokument o koncentráku nedaleko Stuttgartu. Chtěli, abych natočil, jak „hodní Němci“ předávají květiny bývalým obětem fašizmu. To mi však bylo málo, chtěl jsem ty „oběti a viníky“ poznat osobně, abych pochopil, co to znamená… V mém dokumentu potkal bývalý HJ Němec svůj tehdejší protějšek, Žida z tábora, aniž by to oba tušili…Dva stařečci vedli řeč o tom, jak ta realita na jedné a druhé straně plotu může být rozdílná…
Zabývám se ve filmech tématem vysídlení, protože jsem Čech. Kdo by to měl dělat jiný než já, já ani jinou volbu nemám. V jedné příhraniční vesničce jsem zažil vyprávění jednoho odsunutého Němce a jak tam po nich přišli ti první cigáni. Vrací se tam německý starousedlík po letech a chce mi představit své dobré české kamarády (ne cigány!). Do té doby se s nimi nedomluvil. Já zažil situaci, kdy s nimi sedí na zahradě a vyjde najevo, (já držel kameru), že to jsou děti těch cigánů a během rozhovoru se ta věc otočí, a tyto cigáni –Slováci popisují, že Češi se na ně dívali přes prsty a že to měli dost těžké. A že to byli chudáci úplně stejní, jako ti, do jejichž domu se nastěhovali. Najednou sedí u stolu a koukají na sebe… Já říkám: „Co ten cigán?“ A on na to: „To není cigán, to je Franta…!“ Když to stříhám, tak si uvědomuji, že jim to začalo až před kamerou docházet. Klišé, co lidi o sobě mají, se rozpadají v momentu, kdy spolu začnou komunikovat…


Je podle vás člověk poučitelný?
Asi ne. Filmem a knihami asi moc společnost změnit nelze, avšak sám člověk při této práci hodně pochopí o tom, jak tento mechanizmus funguje. My lidé jsme jako stádo ovcí, co jde za žlabem a čeká, kam je „velký pastýř“ zavede. Pravidelně potom končíme ve strouze…
Oslovi, který chodí do kruhu za mrkvičkou, ještě nikdo pomník nepostavil, a to je chyba, vždyť to je ta naše pravá povaha…

Václav Reischl

narozen v roce 1947 v Kamenném Újezdě, studoval strojní průmyslovku , později FAMU.

Jako dokumentarista vytváří epizodické filmy s filozofickým vyzněním : Brouk (1981), Poloviční pravda (1984), Geld und Saudade (1988), Kolín volá Kairo (1993), Není Hietler jako Hitler (TV Film 2006) a Domů do Čech (2008).