Jediná jihočeská zástupkyně v pěvecké soutěži Česko Slovenská SuperStar Aneta Galisová se po vypadnutí těsně před branami finále vrátila do Českých Budějovic. „V televizi vypadají slzy při vyhlašování strojeně, vždycky mi to připadalo přehnané. Ale na vlastní kůži jsem zjistila, že je tam obrovské emocionální vypětí a je to skutečné,“ říká.

Jaká byla cesta z Bratislavy?
Cesta byla příjemná. V úterý pro mě přijela mamka, jely jsme přes Vídeň, bylo to rychlé a bezproblémové, v pohodě.

Stihla jste si vůbec něco v Bratislavě prohlédnout?
V semifinále to ještě bylo volnější. Když měli zkoušku kluci, tak jsem někam vyrazila, protože mě nebavilo ležet na pokoji. Teď už ale budou mít finalisté času málo.

Co vás vedlo k tomu přihlásit se do SuperStar?
Já jsem zpívala od malička a strašně mě štvalo, že jsem se tomu v posledním roce moc nevěnovala. No a hlavně jsem chtěla zkusit, jaké to je být součástí takhle velkého kolosu a byla to sranda.

Proč zrovna tenhle rok, proč ne nějaký předchozí ročník?
To se mi nechtělo. A tomu jsem docela ráda, kdybych tohle zažívala třeba v patnácti nebo šestnácti, tak bych se z toho asi zcvokla.

Většina lidí v semifinále ale zrovna v tomhle věku byla.
No, byla jsem tam jedna z nejstarších, ale nijak se to neselektovalo, všichni jsme si rozuměli. Věkový rozdíl nebyl znatelný.

Je to tam opravdu takové, jak to vypadá v televizi, že se všichni mají rádi a jsou kamarádi?
No to mi nikdo nechce věřit. Všichni ze mě tahali, kdo koho nesnáší, kdo se s kým vyspal a další blbosti, ale fakt tam byla vyloženě přátelská atmosféra. Probíhalo to úplně skvěle, nebyla žádná rivalita ani nic podobného.

O to je to ale možná horší, když někdo odchází.
To je dost emotivní. Hlavně když si na sebe zvyknete. Třeba Leona, se kterou jsem bydlela, z toho byla špatná, protože teď bude sama na pokoji. Když jste s někým dvacet čtyři hodin denně, rychle si na něj zvyknete.

Čtou si soutěžící, co se o nich píše na internetu a podobně? Často tam nejsou úplně hezké věci.
Já jsem se snažila tomu vyhýbat, ale vždycky někdo přišel s tím, jestli jsem viděla, co kde psali. Tak jsme si to řekli a společně se tomu zasmáli, co zase kdo o někom napsal, ale nijak jsme to nehrotili. Rozhodně jsme nesháněli každý výtisk novin.

Dotklo se někoho, co se o něm píše?
Brali jsme to fakt s nadhledem. Chvilku nás to samozřejmě mrzelo, že vytahují různé věci, ale nedá se dělat nic jiného než se s tím srovnat. V tomhle ohledu to byla opravdu velká zkouška.

Na vás zatím vytáhli asi nejhorší věci, odhalené fotografie.
No, oni mi to v bulváru tak hezky rozprostřeli, že to bylo týden co týden, takže jsem byla nařčena, že si to tam posílám sama. Při téhle větě jsem se dobře pobavila. Ale je fakt, že to tak trochu vypadalo, že se fotím sama v průběhu soutěže a ještě to tam posílám, abych se zviditelnila. To jsem si taky vyslechla, že jsem vyčůraná a vím, co kdy a kam poslat. Nevím, jestli to byl záměr bulváru, že to našli najednou a pak to zveřejňovali postupně, nebo jestli opravdu každý týden něco hledali, ale prostě to tak vyšlo.

Tušíte, jak se k vašim fotkám dostali?
První dvě byly na internetu, to někde vyštrachali. A co se týče těch posledních, to na mě někdo prodal.

Jak na to reagovali ostatní soutěžící?
My jsme se opravdu podporovali. Když třeba o Denisovi, kterému je patnáct, napsali, že se opíjí, tak jsme se tomu večer na pokoji taky jenom zasmáli.

Myslíte, že tohle neštastné zviditelnění vám mohlo pomoct nebo spíše uškodilo?
Já myslím, že spíš uškodilo. Ty první dvě fotky, to ještě šlo, ale ty poslední podle mě už překročily nějakou hranici a diváci už to nevzali.

Ovlivnilo to tedy podle vás celkové umístění?
Měla jsem pár ohlasů, kdy mi lidé psali, že to se stane a podporují mě, ale po těch posledních už byly ohlasy negativní. To na mě lidé už asi zanevřeli. Už asi neměli důvod mě posílat dál. Hlavně bulvár mě také prezentoval tak, že jsem působila jako dost arogantní. Já jsem se totiž s bulvárními novinami nebavila, nesnažila jsem se jim to vysvětlovat.

Bulváru jste nikdy žádné vyjádření nedávala?
Pak už ne, protože cokoli jsem jim byla ochotná říct, nakonec použili jinak, v jiném kontextu, v jiném slovním sledu a tak podobně. A to, co jsem neřekla, si vymysleli. Pochopila jsem, že absolutně nemá smysl s nimi komunikovat.

Jaké bylo snášet ještě různé narážky, které se říkaly v přímých přenosech? Vypadalo to, že to berete s klidem.
Nejdřív, když jsem se dozvěděla, že tyhle věci na mě vyplavou, oni totiž ještě byli tak hodní, že mi volali předem, tak jsem z toho byla samozřejmě špatná. Ale za pár dní jsem si uvědomila, že s tím vlastně nemůžu nic dělat, tak jsem to začala brát s nadhledem a už jsem se tomu jenom smála. Tím to pro mě skončilo.

Podle sestřihů v televizi to vypadalo, že nejtěžší před semifinále pro vás byl duet v divadle s Petrem Ševčíkem, který neviděl na čtecí zařízení a ve vystoupení selhal. Jaká to pro vás byla situace?
On vybouchl asi hodinu nebo dvě před vystoupením, když jsme tam čekali. Zkoušeli jsme den předtím do šesti do rána, spali jsme hodinu. Ale v tom měli všichni stejné podmínky. To divadlo bylo celé o tom, jak zvládneme stres, ne o zpívání. No a on to nezvládl. Když nebyl stoprocentně připravený, tak z toho byl nervózní. A zkrátka se před představením dostal do takového stresu, že se přesvědčil, že to prostě nezazpívá, že to nezvládne a to se podepsalo na vystoupení.

Jaký byl ten okamžik na pódiu přímo pro vás?
Kdybych u sebe měla baseballovou pálku, tak ho asi vezmu po hlavě. Já jsem byla také nervózní, ale řekla jsem si, že to zvládnu. Hlavně mě hodně mrzelo, že to vzdal. Já jsem naopak taková, že když něco nejde, tak se kousnu a dodělám to přesto do konce. Potom se mi Petr moc omlouval, já jsem mu řekla, že je to v pohodě, ale na tom pódiu jsem byla fakt zuřivá.

S jakým svým výkonem v soutěži jste nejvíc spokojená?
V prvním kole jsem byla nervózní jak pes, litovala jsem toho, že jsem si vůbec písničku z Kleopatry napsala do výběru, protože je hrozně těžká. Z výkonu jsem měla spíš špatný pocit. V druhém kole jsem si písničku od Amy Winehouse moc užila, mám ji ráda. Ale jednoznačně nejlepší bylo třetí kolo, kdy jsem měla vysněnou písničku a ještě jsem tam měla podporu kamarádů a celý den byl moc fajn.

I porota vás, myslím, nejvíc chválila ve třetím kole.
Asi ano, já si moc hodnocení poroty nepamatuju. Pokaždé jsem byla v takovém rauši, že jsem byla schopná jenom poděkovat a moc jsem nevnímala.


Nemrzí trochu vypadnutí po nejlepším výkonu?
V neděli jsem byla spokojená, šťastná, ale v pondělí jsem prostě věděla, že vypadnu. Počítala jsem s tím.

Jaké bylo přivítání doma v Budějovicích?
To bude teprve dneska, já jsem toho zatím opravdu moc nestihla.

Kolik jste toho vlastně naspala poslední dobou?
Málo.

Jak jste se vůbec dostala k muzice, pocházíte z muzikantské rodiny?
Celá rodina není muzikantská, ale děda je muzikant, takže s ním to začalo. Potom jsem chodila do hudební školy Yamaha, kde jsem nasbírala spoustu zkušeností. Objížděli jsme různé plesy a akce. Tam jsem se naučila nejvíc. Pak jsem prošla několika kapelami, což byla taky zkušenost. A to je zatím moje hudební minulost. Od malička se zkrátka věnuji hudbě a chci se jí věnovat dál.

Jak vzpomínáte například na koncertování s kapelou In Memory?
Po téhle atmosféře se mi hrozně stýská. Já bych ani nechtěla být sólová zpěvačka, potřebuju k životu kapelu. Je to sranda. A kdo si to nevyzkouší, tak neví, co to je s lidmi v kapele pracovat, být zavřený ve zkušebně a vymýšlet nové písničky a pak to na pódiu prodat. To je radost pro ty, co to hrají, i pro ty, co to poslouchají.

To je asi zase úplně jiná zkušenost než ze SuperStar.
Určitě, ale nerozlišuji, která zkušenost je větší a která menší. Od dvanácti let, co se v hudbě pohybuji, každým rokem sbírám nové zkušenosti. Beru je jako stavební kameny, které vrším na sebe.

Skládáte také vlastní písně?
Nedá se úplně říct, že skládám, ale vždycky jsem byla zvyklá na spolupráci, kdy jsem třeba dostala nějaké demo a do toho jsem si vymýšlela vlastní prvky. To je pro mě takový nejbližší způsob muzikantské spolupráce.

Jaké to tedy bylo v SuperStar, kde soutěžící asi moc prostoru pro vlastní nápady nemá?
Já jsem na to šla špatně, protože jsem si vybírala písničky, které se mi líbí. Ale to, že se mi něco líbí, ještě neznamená, že to zvládnu zazpívat.

Takže se dá říct, že věci, které jste zpívala jsou vaše oblíbené?
Asi tak. Ale já poslouchám skoro všechno, i když to zní jako klišé. Nerozlišuji moc mezi styly, prostě poslechnu a buď se mi líbí nebo ne.

Zpíváte i v Jihočeském divadle ve hře Testosteron, jak jste se k tomu dostala?
Úplně náhodou, maminka kamaráda z kapely mě doporučila režisérovi. Sešli jsme se, já jsem mu pouštěla písničky, co jsem různě nahrála, a domluvili jsme se na spolupráci.

Testosteron je muzikál?
To je činohra, ale já tam mám pět pěveckých vstupů. Je to čistě mužská hra a já se tam vždycky vynořím jako takový ženský element. Po každém obrazu herci ztuhnou a já tam mezi nimi proplouvám a pak zase zmizím v zákulisí.

Všimla jsem si, že máte dvě tetování, jak už vás zdobí dlouho?
To jsou taková narozeninová tetování. To na zádech jsem si dala k patnáctinám. Je to ornament, který nemá zvláštní význam, prostě se mi líbil. A hvězdičku jsem si dala k osmnáctinám. To jsem zkrátka moc chtěla hvězdičku a chtěla jsem i neobvyklé místo, tak mě napadl loket.

Bolelo to?
Jako čert.

Budete dál sledovat SuperStar?
No uvidím, jak bude čas, ale určitě mě zajímá, jak se budou ostatní dál vyvíjet. Tip na vítěze nemám, už je to hrozně vyrovnané a záleží, jak si kdo poradí s tancem, tématickými večery a podobně.

Myslíte, že bude hrát roli, jestli jsou soutěžíci Češi nebo Slováci?
My osobně jsme tohle nijak neřešili, rivalitu mezi státy jsme vůbec nevnímali.

Nelitujete zpětně účasti v soutěži, kde jste získala pověst skandalistky?
Ne, já jsem prostě magor, užívám si každou chvilku, i když to zrovna není příjemné. Aspoň budu mít na co vzpomínat.