Zrezivělé granáty z první i druhé světové války, nevybuchlé letecké pumy, náboje do kulometů, samopalů nebo pistolí. Měly zabíjet, ale nějak jim to před desítkami let naštěstí nevyšlo. A k tomu pestrobarevné papírové krabice plné rachejtlí a další pyrotechniky, kterou zabavili policisté a celníci na tržištích v pohraničí, i zapomenutá munice ze skladů, která se měla už dávno vystřílet.

Tak tohle všechno svážela policejní a vojenská auta minulou středu do vojenského výcvikového prostoru v Boleticích, aby to zde pod odborným dohledem vyhodili pyrotechnici do povětří. Reportéři Deníku byli při tom.

Dozvuky války
Sraz máme před devátou ráno ve Chvalšinách na parkovišti u prodejny. Část asfaltové plochy obsadili úslužní Vietnamci, kteří zde nabízejí různé druhy maskáčů, ale vojáci a policisté mají svoje. Pyrotechnici nakupují svačinu a pak se v koloně aut přepravujeme do vojenského výcvikového prostoru.
Konečně míjíme závory a značky s vyznačením vojenského prostoru a vjíždíme do hustých lesů. Houbařský ráj, kolem cesty se pyšně natřásají sebejisté hříbky a bedly, ale my máme oči jen pro blátivou cestu, vedoucí k parkovišti, kde už stojí vojenská auta.

Posledních několik stovek metrů jdeme pěšky na místo, kde se odpaluje munice. Na louce mezi lesy vidíme několik velkých louží v jámách, které sloužily ke zničení nábojů již v minulosti.

„Dneska je mlha, takže neuvidíte výbuch,“ říká správce ženijního cvičiště. „Ale zato to budou rány jako kráva,“ uklidňuje nás, že o zážitek z výbuchů nepřijdeme.
„Vojáci a policisté tu odpalují nálezy nebo se tu zbavují starých zásob. Likvidují i zabavenou pyrotechniku. Ta se znovu do prodejen dát zpátky nesmí.“
Všude kolem mlha, daleko široko kromě nás ani živáčka. „Turisté sem mohou do vojenského prostoru na hlavní cesty od pátku do neděle, ale občas je tu potkávám i ve všední den,“ pokračuje správce, který nás doprovází k plně naloženým dodávkám.
„V devět jsem už vyvěsil červenou vlajku a zavřel několik závor na lesních cestách, které sem vedou.“

Stojíme u jedné z dodávek. Postranní dveře jsou otevřené, na podlaze na oranžových matracích leží zrezivělé granáty a střely. Vedle stojí sanitka.
„Dneska budeme likvidovat nálezy, které jsme získali během posledního měsíce,“ vysvětluje jihočeský policejní pyrotechnik Ladislav Zágiba. Vedle jámy opatrně pokládají muži v maskáčích rezaté granáty a miny, vyrobené proto, aby mocnosti vyhrály druhou světovou válku. Nedopatřením buď nevybuchly, nebo je ustupující němečtí vojáci zahodili do rybníka a do lesa, aby s čistýma rukama mohli přejít do amerického zajetí. „Jezdíme sem několikrát do roka. Dneska tady máme i jeden granát z první světové, potom granáty a miny z druhé světové války.“

Zkušenosti z misí
Na prostoru se pohybuje asi dvacítka mužů v uniformách, pro které je práce s municí každodenním chlebem.
„Vzhledem k tvrdosti letité navážky kluci napřed vystřelí jámy, do kterých pak munici položíme,“ říká Ladislav Zágiba.

Než je hotovo, musíme zpátky opustit prostor a ohříváme se u kamen v boudičce o pár stovek metrů výš. „Jedna, dvě, tři, čtyři,“ odpočítáváme výbuchy, které znamenají, že jámy jsou připravené.
Vracíme se zpátky a za chvíli jsme u čerstvých kráterů. Muži napůl schovaní v mlze nosí k dírám krabice s výbušninami a opatrně přinášejí válečnou munici, nalezenou v lesích či na půdách.

„Většinou se jedná o nálezy z jižních Čech, zvláště z Českokrumlovska a Jindřichohradecka,“ vysvětluje Ladislav Zágiba.
Hodně jich najdou moderní technikou sběratelé militárií, kteří se pídí po osobních známkách vojáků, válečných křížích nebo nožích a pistolích s věnováním od nacistických pohlavárů. Jejich cena jde na sběratelských burzách do statisíců korun.

Afghánský trénink
„Když najdou munici, tak ti slušnější nám zavolají. Ti druzí ji třeba položí na pařez, kde ji snadno může najít dítě, které jde s rodiči na houby,“ ulevuje si voják s granátem v náručí.

Při dnešní akci srdnatě asistují vojáci z Bechyně. „Jsme tady několikrát do roka,“ svěřuje se důstojník.
„Čerpáme tu znalosti, které nejsme schopni získat jinde. Válečná munice se k nám jinak nedostane. Poznatky se nám pak hodí při zahraničních misích, například v Afghánistánu, kde se se starou ruskou municí setkáváme. Všechno staré tenkrát Sověti v 80. letech vozili do Afghánistánu. Tam je celý svět,“ říká důstojník, který jako jeho kolegové odmítá Deníku sdělit jméno, ačkoliv jej má na uniformě.

„Vojáci mají svého tiskového mluvčího,“ vysvětluje, proč není sdílnější.
„Tuhle leteckou zápalnou pumu máme zvlášť. Zabezpečili jsme ji pískem, aby k ní nešel vzduch,“ vysvětluje u otevřené dřevěné bedny s nebezpečným boubelatým zrzavým miláčkem.

Dole v jámách stojí muži a opatrně kladou na sebe granáty nebo rozbušky. Krátery se plní municí na odpal.
„Do jedné jámy přijde třicet kilo trhaviny,“ vysvětluje Ladislav Zágiba. Jedná se o dynamit, tenhle se jmenuje perunit.
„Přidej tam ještě pár salámů,“ radí jeden druhému a podávají si červené šišky trhaviny, které pečlivě pokládají kolem munice.

Vojáci, kteří mají zkušenosti z mírových misí v Afghánistánu, Iráku nebo Kosovu, berou práci s humorem. „Nás policejních pyrotechniků z odboru kriminalistické techniky a expertiz je už v republice jen šest, a proto jsme rádi, že můžeme s bechyňskými vojáky spolupracovat,“ zdůvodňuje Ladislav Zágiba. Přátelská atmosféra, která vládne nad desetikilovými kovovými zabijáky, je toho dokladem.
„Pozor na ně,“ varuje nás, když jsme příliš zvědaví a manipulujeme s nimi, jako by šlo o balíky papíru do kopírky. „I když jsou na povrchu zrezlé, uvnitř jsou dokonale funkční. Letecké pumy jsou uvnitř jako nové a zabily by nás všechny,“ upozorňuje.

Své zkušenosti již léta předává mladším.
„Odborníků na angloamerickou válečnou munici v republice moc není. Učil jsem mladší, a dneska se učím zase od nich,“ vysvětluje, jak jde pokrok ve výrobě munice dopředu. Ale také prý bolí, když zaučí nástupce, který pak od policie odejde.
Konečně jsou jámy vystlané smrtícím nákladem a vojáci se chopí lopat, aby je zakopali. Z jam vyčuhují hnědé dráty, které vedou k výbušninám. „Dej to na osm minut,“ radí jeden druhému.

Normální strach
Jedna skupina pyrotechniků se před odjezdem loučí.

„Tak ať vám to bouchne,“ podávají si ruce s Ladislavem Zágibou a odjíždějí směr Morava. Pár vojáků zůstává v bunkru, vzdáleném asi dvě stě metrů. My ostatní cupitáme k autům a odjíždíme na místo vzdálené asi kilometr od jam plných trhavin.
„I když se nebojím, občas se bojím,“ přiznává Ladislav Zágiba, který pracuje jako pyrotechnik už dvacet let. „Výbuchů bude devět, tak počítejme.“
Schováme se za vojenskou tatru a nejsme sami.

Po několikátém výbuchu slyšíme, jak na nedalekou louku dopadají kameny.
„Tak, a to byl poslední,“ říká Ladislav Zágiba. Zatímco my se chystáme k odjezdu, pyrotechnici půjdou zkontrolovat, zda je všechno zničené.
Loučíme se a já si na policejního pyrotechnika po dnešních zkušenostech beru telefonní číslo. Co kdybych někdy místo hříbků našel v lese třeba leteckou pumu?
Alespoň už vím, co ji čeká.

Nálezy munice, střeliva a zbraní v kraji:
Rok 2009 – 205 nálezů, z toho převážnou část tvoří střelivo a munice. Nálezů zbraní bylo 28.
Rok 2010 (do 10.9.2010) – 101 nálezů, z toho je 14 nálezů zbraní. (Zdroj: Jihočeská Policie ČR)