Celý život pracovala Jaroslava Svobodová ve službách – hotel, obchod a nakonec soukromé podnikání v malém obchůdku s potravinami.

Provdala se ve 21 letech a má dvě dcery. „Jsem ráda, že si mohu užívat důchodu, jsem spokojená, nestěžuji si. Těším se s rodinou, čtyřmi vnoučaty a dvěma pravnoučaty. Mým velkým koníčkem v penzi se stala činnost ve spolku baráčníků,“ vyznává se 74letá rodačka z Vltavotýnska, která zakotvila v okresním městě.

Spolek baráčníků udržuje staré lidové tradice a zvyky, lidové tance, tančí českou besedu, zachová a prezentuje lidové kroje regionu, pořádá lidové slavnosti. „Líbí se mi kroje a lidové tance a mám velkou radost, že se nám podařilo v Týně díky naší předchůdkyni tetičce Berglerové udržet amatérský dětský taneční kroužek, který vedeme při ZŠ Malá Strana. Máme svoji klubovnu – rychtu. Ve spolku užíváme oslovení a pojmenování našich činovníků, jaké se u nás používalo před rokem 1850, kdy ještě vládl císař a vrchnost, která měla ve svých obcích své dosazované rychtáře. Ti měli k ruce zase další činovníky – konšely, syndika, drába, ponocného a podobně. Spolek je vlastně připomínkou zašlých dávných časů, s nimiž seznamujeme veřejnost, včetně dětí z mateřinek a školáků, při mnoha příležitostech v roce,“ přibližuje syndička zajímavou činnost obohacující nejen baráčníky.

Kvůli covidové pandemii se v minulém roce stačili sejít pouze na lednovém valném volebním zasedání. Pak už nemohli uspořádat žádnou z naplánovaných akcí. Ne-uskutečnil se ani zájezd na Oktoberfest v německém Mnichově, kam byli pozváni, neboť byl zrušen. „Ve spolku je převážná většina členů důchodového věku a velice nám chybí naše pravidelné měsíční konšelské sedění, kdy jsme se vždy první středu v měsíci sešli na rychtě, plánovali akce a popovídali si.“

JAK SE VŠE ZMĚNILO

Ale všechno zlé je k něčemu dobré, konstatuje Jaroslava, jež počátkem minulého roku začala mít problémy se zrakem. „Přestávala jsem vidět, nemohla jsem číst ani pořádně psát a dělalo mi potíže i používání mobilního telefonu. To bylo moc nepříjemné, protože ráda čtu a píši své vzpomínky, ale byly chvíle, kdy místo písmenek jsem viděla šedé šmouhy. Tehdy jsem tuto situaci vzala jako ,znamení shůry‘, že musím v něčem zvolnit. Začala jsem chodit víc na procházky a snažila se oči šetřit. Chtěla bych totiž v důchodu ještě dost stihnout. Kromě činnosti ve spolku a vedení tanečního kroužku, což mi vzhledem k věku zabíralo dost času, jsem se přihlásila na Univerzitu třetího věku, chodila jsem číst vltavotýnskou kroniku do senior klubu, docházela na lekce němčiny a občas i na nějakou přednášku. A najednou vše přestalo a já se zpočátku cítila v pohodě, že najednou nikam nemusím, i když mě předtím taky nikdo do ničeho nenutil, a mám spoustu času pro sebe. Ale když jsem nemohla číst ani psát, začalo se mi časem stýskat,“ popisuje Jaroslava období obav a omezení, které jsme do této doby ještě nezažili.

O prázdninách se situace zlepšila, a tak i Jaroslava se mohla více vídat i se svými vnoučaty a trávit také čas na chalupě. Postupně se jí díky léčení zlepšil trochu zrak a může aspoň po chvilkách číst, psát nebo sledovat televizi.

UŽ JE LÉPE, MŮŽE PSÁT

„Postupně zase nacházím smysl života v jiných činnostech. Dlouhodobě se zajímám o historii našeho města a pátrám po svých předcích. V létě mi zemřela poslední sestra. Ale ještě jsme spolu stihly sepsat rodinnou kroniku pro naše potomky, z čehož mám velikou radost. Před několika lety mi dcera dala k Vánocům album nazvané Babičko, vyprávěj. A tak jsem ho začala doplňovat textem i fotografiemi a podařilo se mi sepsat podrobně celý svůj život.“ Také manžel dostal album Dědečku, vyprávěj, ale dosud do něj prý nenapsal ani řádku.

„Naštěstí svolil, abych za něj napsala texty já sama – samozřejmě že je všechny kontroluje, abych tam nenapsala něco, s čím by nesouhlasil. On má za úkol doplnit text příslušnými fotografiemi. A tak věřím, že se mi letos podaří album dokončit a našim dětem a vnoučatům tak zbydou po nás vzpomínky. Jak ráda bych dnes takové album od svých rodičů či své babičky měla. Při pátrání po jejich životě narážím na otázky, na které mi už nikdo neodpoví. Když jsem byla mladá a babička vyprávěla, tak jsem jí moc pozornosti nevěnovala. Proto mám dnes velkou radost, když vnoučata či děti přijdou a ptají se: ,Mami, babi, a jaké to bylo, když jsi byla mladá? Pověz nám o tom něco.‘ Ráda předávám hlavně vnoučatům své zkušenosti, pokud o to stojí. A mám radost, když před Vánoci zavolá dnes již vdaná vnučka, maminka dvou dětí, a ptá se: ,Babi, jak děláš ten bramborový salát?‘ A od toho přece my babičky jsme, abychom jim poradily, pokud to sama chtějí.“