Vzpomínáte ráda na roky prožité v Budějovicích?
Budějice mě ovlivnily v mnoha směrech. Dětství jsem zde strávila u babičky a dědy Šmídových, což byli oba herci Jihočeského divadla. Takže jsem vyrůstala s vrstevníky, kteří byli podobně jako já postiženi hereckými rodiči. Kolem hereckého domu se utvořila taková skupina 15 nebo 20 dětí, do které jsem samozřejmě patřila. Byli jsme po městě docela obávanou partičkou 
z herečáku. A kamarády jsem měla i mezi našimi romskými sousedy. Z toho jsem měla dokonce i privilegia.

Jaká?
Od první do šesté třídy jsem trénovala skoky do vody. Na tréninky jsem jezdila na kole. V té době bylo právě okolí budějovické plovárny místem, kam se k večeru málokdo odvážil. Ale já se důvěrně znala 
s rodinami Bendíků, Žigů a Horváthů, takže můj průjezd Střeleckým ostrovem byl nejen bezpečný, ale i více než obohacující. Mí tehdejší spolužáci a přátelé z romského etnika měli v mnoha ohledech daleko větší rozhled než já.

Co vám dalo dospívání v herecké rodině?
Místo družiny i místo večerního sezení u televize jsem chodila do divadla. Znala jsem celý tehdejší repertoár Jihočeského divadla zpaměti. Takže jsem vlastně takový odborník na socialistický realismus v československé 
a sovětské tvorbě. Na dvoře hereckého domu se odkládaly kulisy. Byl to takový uzavřený prostor. A zde jsme s kamarády sehrávali vlastní představení. Často na motivy toho, co se zrovna hrálo v divadle.

Jaké role jste v těchto hrách hrála?
Naše hry byly velké, často trvaly celý den a neomezovaly se pouze na dvůr hereckého domu. V těchto hrách jsem pochopitelně hrála všechny hlavní role a ujímala jsem se 
i režie. Jednou jsem například dostala roli nějaké ilegální radistky nebo něčeho podobného a byla jsem odsouzena 
k trestu smrti. V herecké domě v suterénu byla pekárna 
a její šachta ústila přímo na náš dvůr. To byla cela smrti, ve které jsem coby odsouzená strávila asi hodinu. Ozvaly se bubny a trumpeta Jirky Malšovského a já byla vyvedena na popravu. Trest smrti oběšením na klepadle. Pak už si jen pamatuji, že jsem se probudila na zemi. Dodnes nevím, co se přesně stalo. Ani nevím, jestli provaz nevydržel nebo mě kamarádi odřízli. Dost možná mě také zachránila kapuca na bundičce.

Využila jste své zkušenosti v roli Helenky Součkové ve hře Hrdý Budžes?
Když jsem poprvé četla knihu Ireny Douskové, tak mě překvapilo, jak podobné dětství jsem měla. Takže je to trochu 
i o mně. Podobně jako Helenka jsem totiž byla z rozvrácené rodiny. V divadle jsem byla malá Šmídová, ve škole ta Hrzánová, komediantka. Navíc jsem byla pravdomluvná a zvídavá, což mi ve škole působilo problémy. Něco jiného se říkalo doma, něco jiného ve škole. A to mne občas zmátlo.

Vzpomínáte ráda na školní docházku?
Chodila jsem na základní školu Klementa Gottwalda. Už to bylo ironické, že školu pojmenovali po masovém vrahovi. Navíc to byl původně sirotčinec, takže jsme škole říkali prostě sejrák. Vůbec České Budějice jako relativně malé město byly značně komunistické. Učili mě skutečně kované soudružky a soudruzi a zachraňovaly mne samé jedničky.

Jaké předměty vás bavily?
Jsem humanitně založená, vždy mě bavily hlavně jazyky, čeština a dějepis. Ale právě 
s nimi jsem musela díky soudružkám učitelkám bojovat nejvíce. Ale zase jsem měla skvělou chemikářku Marii Hanušovou, matikáře Zdeňka Kohouta a fyzikáře Antonína Trmala, takže ač mi tyto předměty nebyly blízké, tak jsem se na ně těšila. Byli to slušní lidé.

Sledujete i dnes, co se v Budějovicích děje?
Přiznám se, že se zprávám obecně docela vyhýbám. Podpořila jsem například petici třeboňských a posléze budějických studentů proti komunistům ve vedení školství.

Vracíte se do města svého dětství?
Ano a velmi ráda. Dodnes se považuji za hrdou Jihočešku. Donedávna jsem se těšila na setkávání s Dagmar Neumannovou, Pepou Bulíkem, nyní když do Budějic zavítám, vážím si každé návštěvy H. Bauerové, B. Šimonové, J. Petrů – to byly a jsou mé hvězdy!