Radost a smutek, slzy a pláč. Ze čtrnácti dětí, které měly minulý týden přijet na týdenní letní pobyt do jižních Čech, se jich na českobudějovickém vlakovém nádraží objevila pouze polovina.

„Těšili jsme se s manželkou Janou na naši čtrnáctiletou Viktorku, která ale bohužel nepřijela,“ řekl smutně Pavel Vlček z Bavorova.

Viktorka u hranic

„S šesti dalšími dětmi ji nepustili z Běloruska. Mluvil jsem s ní telefonicky, plakala do telefonu. Moc se sem na prázdniny těšila. Na hranice si pro ni musela dojet babička a teď je už zase doma. Nic ale není ztraceno, Viktorka může přijet za pár dní.“

Smutná Viktorka měla štěstí na adoptivní rodiče z jižních Čech. „Do projektu Adopce na dálku jsme se přihlásili asi před třemi lety a vybrali si dívku, která je zdravotně postižena kvůli následkům výbuchu v Černobylu. Před dvěma lety tu byla v Českých Budějovicích, loni jsme se za ní vypravili do Běloruska. Letos se na ni zase těšíme a snad to vyjde,“ dodává Pavel Vlček.
„Když nám koordinátorka projektu Taťjána Šeráková volala, zda bychom za Viktorku neuhradili dalších 2500 korun, nerozhodovali jsme se a hned svolili,“ pokračuje Vlček. Peníze jsou potřeba na další jízdenku.

Za smutek sedmi běloruských dětí mohou běloruští úředníci na hranicích, kteří jako v dalších totalitních zemích jsou pány nad těmi, kteří chtějí vycestovat do demokratické země.

„Chtěli po nás doklady, které jsme jindy mít nemuseli, originály či notářsky ověřené úmrtní listy rodičů,“ kroutí hlavou Emilija Kuruljuk, která děti tradičně doprovází.

Mezistátní radost
Nad zákazem se pozastavuje i Taťjána Šeráková z Diecézní charity. „Dosud na hranicích stačilo jednorázové povolení pro všechny děti, teď je ale situace jiná. Adoptivní rodiče slíbili doplatit peníze kvůli zvýšení nákladů, hned jsme začali vyřizovat potřebná povolení. Věřím, že děti, které se sem těšily, nakonec přijedou. Domů pak zamíří společně.“ Šťastné setkání na nádraží naopak prožil desetiletý Pavel z města Pinsk.

„Moc jsem se sem těšil,“ přiznává školák, zatímco k němu chvátají adoptivní rodiče. „Pavel má rád jihočeské památky, po kterých jsme ho minule vozili, ale nejradši je u nás doma v rodině,“ směje se šťastný František Krejčí (59) z Týna nad Vltavou.