Před dvěma týdny dotlouklo jeho srdce a u kaple Smrtelných úzkostí Páně vzniklo spontánně pietní místo, podle kterého bylo vidět, že nebyl svému okolí lhostejný a že se neřadil mezi ty bezdomovce, kteří spíše loudí peníze, aby si pak měli za co zpestřit posedávání v parcích. Za Pavla se proto sloužila zmíněná mše. "Abychom si na něj vzpomněli," uvedl Miroslav Štrunc, kaplan katedrály, který bohoslužbu vedl. Podle účastníků byl Pavel příjemný v jednání s okolím, a tak mu lidé rádi dávali milodary.

Obřad byl věnován muži, který spal a pobýval u katedrály. Ale připomněl i další bezdomovce. V minulých týdnech totiž zemřelo i několik dalších lidí, kteří přespávali na ulicích nebo v zastrčených zákoutích města. "Musíme myslet na všechny lidi, kteří tady žijí. I když jsou na okraji společnosti, tak přesto se s nimi střetáváme, každý den je potkáváme a žijí tady s námi," zdůrazňuje Miroslav Štrunc.

Středeční bohoslužba se konala z iniciativy Děkanství u sv. Mikuláše a Městské charity České Budějovice. Zúčastnili se jí i někteří lidé bez domova. Právě jim je určen společný projekt charity a města, kdy bezdomovci uklízejí v ulicích, nemusejí žebrat a za úklid dostanou stravenku, na niž přispívají sponzoři a město České Budějovice. Podle Miroslava Štrunce je dobré, že bezdomovci pro město něco dělají. "Ukazuje to, že nám mohou i pomáhat a snaží se, aby ulice byly hezčí pro všechny," říká kaplan katedrály.

Budějovická stravenka má hodnotu 60 korun a je odměnou za jednu hodinu úklidu věnovanou městu. Obdarovaní si za stravenky mohou podle náměstka primátora Iva Moravce koupit jídlo. Širším cílem projektu je ale ukázat lidem bez domova, že vždy je šance na nový začátek.

V budějovické katedrále při kázání během mše za pana Pavla zazněla od Miroslava Štrunce následující slova:
Bratři a sestry, scházíme se při této mši svaté, abychom si v této velikonoční době, kterou prožíváme, prohloubili naši radost ze zmrtvýchvstalého Pána. Tak jsme ho totiž na Velikonoční neděli oslavili – jako vítěze nad smrtí, který nám navždy otevřel brány nebe. Vzkříšený Kristus už neumírá, ale žije navěky u svého nebeského Otce – a nám neustále připomíná, že místa v nebi je dost – pro každého z nás.

A tak s tím souvisí ona druhá věc, kvůli které jsme se tady dnes sešli. Před několika dny nás zarmoutila zpráva o smrti člověka, kterého jsme znali, a který dlouhou dobu pobýval přímo vedle nás – ve stínu a pod ochranou tohoto chrámu. Někdo jsme s ním byli v kontaktu osobně, někdo jsme mu odpověděli na pozdrav, když jsme šli okolo, anebo jsme mu pravidelně nabízeli pomocnou ruku formou nejrůznějších darů či almužny. Když totiž přicházíme do kostela, tak neutíkáme před tímto světem, nenecháváme ho za dveřmi a jeho hluk nepřebíjíme hudbou varhan, ale vnášíme dovnitř všechno to, co ve svých životech prožíváme. Chceme se zde setkat s Bohem – s tím vzkříšeným Kristem, kterého o Velikonocích slavíme, a poslechnout si, co nám o světě, ve kterém žijeme, říká.

Co nám tedy dnes říká? „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Boží Syn přišel na svět, aby lidem řekl o svém království v nebi – právě těm lidem, kteří tak často odpadali od Boha a utápěli se ve svých hříších. Člověk totiž, ať se snaží sebevíc, nemůže sám sebe zachránit. Všichni jsme zranitelní a smrtelní. A tak nám Ježíš přinesl naději, že Bůh má s námi své veliké plány. Jako lékař těl i duší chodil a hlásal tuto dobrou zprávu na všechny strany a nevynechal jediného člověka, který byl ochoten si ji poslechnout.

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Tak to Ježíš hlásal… až byl sám některými souzen, že holduje alkoholu a stýká se s nevěstkami nebo zloději. On toto trpěl pro nás. Poznal kolik soudů je mezi lidmi – on Bůh, který jako jediný vidí do lidských srdcí. Zakusil kolik je ve společnosti nenávisti – on Bůh, který miluje bez rozdílu. A ví, co to je spát pod širým nebem, protože už když se narodil – vzpomeňme na Vánoce – nebylo pro jeho rodící matku nikde místo. Takový je tedy náš Bůh, který nepřišel do nebe pozvat spravedlivé, ale hříšníky. On ví, co prožíváme, protože si to sám prožil. A co víc, tak si tím prochází znovu a znovu v každém trpícím člověku, protože jeho podoba a obraz se nachází v každém z nás – v našem srdci.

A tak bychom si toto měli uvědomovat, když vycházíme z našich domovů nebo chrámů, a potkáváme se s nejrůznějšími lidmi. Žijeme tu spolu: každý máme nějaké povolání nebo úkol a je jenom na nás, jak bude toto naše soužití vypadat. Nikdo nejsme lepší nebo horší – snad ve společenských nebo profesních rolích – ale v jádru jsme všichni lidmi. Uvažme dnešní první čtení. Job byl člověk bezúhonný, čestný, bohabojný, také bohatý a úspěšný – tím vším vynikal nad ostatní – a přesto pokorně říká: „Nahý jsem vyšel z lůna své matky a nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal. Hospodinovo jméno buď pochváleno.“ Job se varoval všeho zla, ale ono si ho přesto našlo. A tedy také my si nikdy nemůžeme být jisti, jak to s námi bude a jak opustíme tento svět. Zda odejdeme v utěšeném stáří anebo ne; jestli to bude doma, v nemocnici nebo na ulici; jestli přitom budeme mít v ruce růženec nebo lahev. Nic z toho předem nevíme.

Biblický příběh o Jobovi je ovšem plný naděje – že i když člověk nemá osud ve svých rukou a zlo se zdá být všemohoucí, tak Bůh vždycky koná. On je silnější než to největší zlo a jde mu o záchranu člověka. Tak vstal Kristus z mrtvých – člověk a Bůh v jedné osobě – abychom také my měli podíl na jeho slávě. My všichni, nikoho nevyjímaje. On je naším učitelem, který nás vede do nebe, a k tomu nám poskytuje své rady: abychom nesoudili, ale milovali; abychom nemysleli jenom na sebe, ale pomáhali. A když umírají naši blízcí, tak v modlitbách a vzpomínkách přednesme jejich duši nebeskému Otci. Amen.