Každý z nás si při slovech „osobní strážce“ vybaví v první řadě známý film Osobní strážce s Whitney Houston a Kevinem Costnerem. Ale najdou se mezi námi i takoví, kterým se při těchto slovech vybaví vlastní zkušenosti a zážitky.

Jak je tato práce náročná a zajímavá zároveň, co všechno může člověku přinést, si vyzkoušel téměř pětiletou zkušeností čtyřiatřicetiletý Pavel Hirsch, viceprezident bojového umění Allkampf–Jitsu v České republice. Poskytoval osobní ochranu saúdskoarabskému princi.

Dělal jste osobního strážce arabskému princi. Byl jste tedy přímo v Saúdské Arábii?
Ne, ne. Šlo o velvyslanectví Království Saúdské Arábie v Praze. Hlídal jsem velvyslance Saúdské Arábie, který byl delegován na misi do České republiky a byl to zároveň člen královské rodiny. Já a moji kolegové jsme mu dělali bodyguardy tady po Evropě. Když jezdil do arabských zemí, měl svoje vlastní osobní strážce.

Z jakého důvodu jste s ním nejezdil i do Saúdské Arábie?
S mou angličtinou a lámanou němčinou by to byl pro mě docela problém. Znám jen pár arabských slovíček a hlavně v těch zemích to funguje trochu jinak než u nás. Takže člověk může snadno udělat nějaké faux pas.

Mělo to nějakou výhodu?
Oni tady naráželi na evropskou mentalitu, evropský způsob komunikace a na evropské jazyky. S tím měli problém, neznali naše podmínky a vzhledem k tomu, že ty země a mentality jsou natolik odlišné, potřebovali nás. Velkou výhodou bylo to, že když řešil nějaké důležité věci na zadním sedadle limuzíny, tak bez problému hovořil arabsky a věděl, že my mu nerozumíme. Když by to samé řešil před svými arabskými strážci, mohlo by dojít k úniku informací. Navíc arabští strážci nemají problém s vízy ve středovýchodní Evropě. Tudíž pro ně není problém cestovat. V Saúdské Arábii oproti tomu neexistuje žádné turistické vízum, takže pro nás by museli vyřizovat stohy papírů, ač jsme byli kmenoví zaměstnanci Ministerstva zahraničí Saúdské Arábie. Naopak pro ně, byl zase problém vyjet třeba i jen do Německa, kam jsme my jezdili na občanky.

Nelitoval jste, že s ním nemůžete do arabských zemí?
Upřímně musím říct, že se nikdo z nás nehrnul do toho, aby s ním trávil měsíc někde v arabských zemích. Bylo by to negativní z mnoha důvodů. Kromě všeho ostatního, by si tam člověk neměl ani s kým pokecat. Takže jsme byli rádi, že to bylo takhle vyřešené.

Byly cesty po Evropě delšího rázu?
Ne, šlo o dvoudenní či třídenní cesty. Vesměs to byla nějaká jednání či zařizování soukromých věcí, kam nechtěl brát své arabské strážce, protože nás už po pěti letech považoval za členy rodiny, kdežto oni se mu tam střídali každý rok.

Jak jste se k této práci dostal?
Úplně jednoduše. V roce 2001 jsem odešel do Prahy. V té době už jsem měl asi sedmiletou zkušenost, co se týče osobní ochrany a poskytování takových služeb na severu Čech německým podnikatelům nebo na diskotékách a plesech. Moje praxe šla souběžně s cvičením bojových umění. Když v září 2001 došlo v Americe k útokům na „dvojčata“, tak se databáze osobních strážců hodně změnila, protože v tu ránu byli v kurzu ti lidé, kteří se dokázali o klienta postarat bez použití zbraně, jelikož v té době byly všude zbraně zakázané. A já se díky tomu dostal, na žebříčku agentur poskytujících osobní ochranu, do první desítky.

Vy jste tedy dělal jen tuhle práci?
Ne. Nejdřív to byly jen takové bokovky při nějakém zaměstnání. Tahle práce byla o tom, že najednou je zakázka, jsou peníze a pak třeba měsíc nic. Takže jsem to dělal paralelně s jinou prací. V době, kdy jsem dostal tuto nabídku, jsem pracoval v ING Bank.

Jak to tedy bylo s nabídkou práce osobního strážce saúdskoarabskému princi?
No, na základě pozitivních zkušeností se mnou, předal jeden člověk z agentury, s mým svolením, životopis do výběrového řízení ambasády Království Saúdské Arábie, která na přelomu roku 2001 a 2002 otevírala svou misi v ČR. Nastoupil jsem tam při zaměstnání, de facto na zkušenou. Nejdříve jsme to s kolegy považovali za takovou tříměsíční „brigádku“, než si sem oni navezou vlastní strážce. Nakonec se ale ukázalo, že oni vůbec nestojí o Policii České republiky, na kterou měli nárok, nestojí ani o to, aby to dali nějaké české firmě a v tu chvíli si ani nehodlali přivézt nějaké extrémní množství svých vlastních lidí. Chtěli prostě soukromé strážce, prověřené a najaté na smlouvu. A za pár měsíců přijel člověk z Rijádu a řekl nám, že naše data už projeli databázemi, že jsme prověření a že mají zájem s námi dlouhodobě spolupracovat.

Bylo to prověřování hodně přísné?
Saúdská Arábie je proamerická, takže si nás vlastně prověřili Američané. A musím říct, že to bylo fakt tvrdé. Jeden kolega tam skončil třeba jen proto, že pár let předtím si udělal výlet s rodinou do Izraele k moři. Neprošel tedy jen díky tomu, že se země mezi sebou nepřátelí. Jeho reference a kvalifikace šly v tu chvíli stranou.

Přijal jste tuto práci hned, nebo jste váhal a rozhodoval se?
Rozhodoval jsem se. V té době už jsem dělal zástupce vedoucího oddělení v renomované bance. Což byly rozumné peníze, čistá práce, zodpovědnost, perspektiva, jistota. Ale na druhou stranu to, co jsem vždy dělal bokem, jsem najednou mohl dělat jako majoritní práci. Jako hlavní živnost a získat tím nesrovnatelné zkušenosti. No a tak to dopadlo, tak jak to dopadlo (smích).

Měl jste na starosti jen prince nebo i jeho rodinu?
I rodinu, manželku a děti. Samozřejmě ale princ byl jednička. Ve chvíli, kdy byl v úřadu a starali se o něj jeho strážci, my jsme měli na starosti jeho soukromí. Takže jsme jezdili s dětmi a manželkou. To znamená převozy do školy, s princeznou po nákupech a tak dále. Bylo velmi veselé pozorovat princeznu na nákupech. S jejich neomezeným rozpočtem jsou to skutečně velmi zajímavé nákupy. Takové vrčení bankomatu jsem už od té doby neslyšel (smích).

Dostal jste se za dobu této práce do nějaké vyhrocené situace, kterou bylo nutné co nejdříve a nejefektivněji řešit?
Osobní ochrana je hlavně o prevenci. Pokud by někdo dával k lepšímu to, kolik vyřešil krizových situací, tak to dělal špatně. K těm krizovým situacím by nemělo vůbec dojít. Pamatuji dva reálné útoky, které se vyřešily výborně, ke spokojenosti všech. Všichni přežili (smích). Ale nešlo o něco takového, jako je střelba nebo bombový útok. Jinak šlo spíš jen o takové ty strkanice ve městě, kde prince nenapadlo nic lepšího než projít davem rozvášněných německých turistů. Prostě měl o bezpečnosti v České republice malinko zkreslenou představu.

Zkreslenou představu? Jak tomu máme rozumět?
On prostě žil v domnění, že tady u nás se nic nemůže přihodit. Byly situace, kdy jsme s ním šli do centra na nějakou schůzku a vzhledem k tomu, že on věděl, že je to schůzka s nějakým významným diplomatem, tak nám třeba řekl, že s ním půjdeme beze zbraně. Z jeho strany to bylo vlastně gesto vůči onomu diplomatovi. My jsme z toho byli úplně hotoví, protože najednou jsme s ním šli úplně holí a ve výtahu mi pomalu vyčetl, že jsem měl u sebe nůž, který jsem používal víceméně soukromě. Ale stejně jsem za něj dostal vynadáno. On to prostě nechápal a vlastně nám tím ztěžoval práci. On je ale tak významnou osobností a tak uznávanou autoritou, že se mu nesmí odporovat. Takže co řekl, platilo. A my jsme se s tím museli nějak poprat.

Jak je možné, že má o bezpečnosti u nás takovou představu? Vždyť v novinách se neustále dočítáte o kriminalitě u nás. Černé kroniky jsou v podstatě přehlcené. Ať už jde o loupeže, přepadení, či vraždy. Nebo oni snad nečetli noviny?
Ale jo. Jeden člověk na ambasádě četl denní tisk a dělal mu z toho výtažky. Ale informace z černé kroniky se k němu nedostaly. Jediné informace, které se k němu dostaly, byly o tom, co se děje na mezinárodní scéně, jaká je naše politická situace a podobně. Takže, co se nedozvěděl ze CNN, tak nevěděl. S čímž mám taky jednu takovou osobní příhodu.

Povíte nám jakou?
Jistě. Když byly v roce 2002 ty obrovské povodně, tak jsme bydleli v prezidentském apartmá jednoho hotelu kousek od Florence. V té době už se vědělo, že jde druhá vlna povodní a že to jde přímo na Prahu a skutečně ji to zasáhne. Voda se začala zvedat, metro na Florenci už bylo pod vodou a on si stále plánoval svoje další schůzky. Přitom lidi, se kterými se měl setkat, už Prahu dávno opustili. Princezna si vyrazila na nákupy, přitom všechny obchody byly obestlané balíky s pískem. A my jsme se tam projížděli bavorákem, vyhýbali jsme se zátarasům a podobně. Dokud neviděli záběry z vrtulníku na CNN, že Praha je pod vodou, tak tomu nevěřili. Ve chvíli, kdy jsem ho šel poprosit o to, zda bych si mohl osobní věci nechat u chůvy v pokoji, že bydlím v Karlíně a mám tam dva a půl metru vody a že nevím, kde budu bydlet, tak tomu nevěřil. A teprve v jedenáct hodin večer, když se podíval na CNN, tak začal telefonicky řešit, abych mohl bydlet na ambasádě. Ale nechci ho shazovat. On byl sice v tomhle velmi naivní, ale na druhou stranu to byla obrovská osobnost pro zaměstnance i celý diplomatický sbor.

Byl jste osobní strážce a musel jste se postarat o to, aby se princi nic nestalo. Byl jste tedy ochoten za něj nasadit třeba vlastní život?
To samozřejmě. Museli jsme být připraveni i na tuto možnost. Každá loajalita se musí zaplatit a v té době jsme byli celkem královsky zaplacení. A já jsem šel z bývalého zaměstnání nesrovnatelně do lepšího.

Proč jste tedy s touto prací skončil?
Z ekonomických důvodů. Kurz dolaru v té době radikálně klesl a k poměru rizika této práce, to prostě nebylo únosné. Ten pád dolaru byl tak rychlý, že na to nestačily saúdskoarabské úřady reagovat tak, aby nějak plošně zvedly naše ohodnocení. V době, kdy jsem odcházel, jsem měl už dobrou pozici. Byl jsem vedoucí ochrany rezidence, kde Jeho Veličenstvo bydlelo, takže jsem zodpovídal za komunikaci mezi rezidencí a ambasádou. Odešlo nás docela dost. Ale neodcházeli jsme hned, čekali jsme asi rok a něco, jestli se situace nezlepší. Bohužel k tomu nedošlo. Rozloučili jsme se ale poměrně v dobrém. Dozvěděl jsem se od jednoho kolegy, který to překousl a zůstal tam, že už zase došlo k navýšení a stávající stážci pobírají výplatu srovnatelnou se standardem této práce.

Litujete toho, že jste také nevydržel?
Ne, nelituju. Během týdne jsem získal práci pro Národní bezpečnostní úřad, která byla pro mě ještě větším vrcholem než práce osobního strážce pro Saúdskou Arábii.

Takže vám ta práce plná adrenalinu nějak extrémně nechybí?
Tak já mám adrenalin i teď. Vyměnil jsem kvádro za uniformu a takový ten stres a adrenalin jsou tu pořád.

Kdyby se opět naskytla příležitost dělat osobního strážce, šel byste do toho znovu?
Upřímně musím říct, že toto rozhodnutí by už bylo ovlivněné mou současnou soukromou situací. Když jsem pracoval jako osobní strážce, byl jsem nezávislý, neměl jsem vážnější vztah, neměl jsem žádné závazky a podobně. Ale teď už je vše jinak. Tahle práce je takové riziko a je natolik vytěžující, co se týká stresu a času, že si to nedokážu představit.

Ve chvíli, kdy jste se rozhodoval, zda tuto práci přijmout, nechal jste se trochu inspirovat tím známým filmem?
Myslíte „kolegou“ Kevinem Costnerem (smích)? Samozřejmě, ten film znám, taky to na člověka zapůsobí. Můj dřívější kolega, ještě na severu Čech, který věděl o mých aktivitách ohledně bojových umění a podobně, tak mi říkal, ať jdu odsud pryč, ať jdu dělat osobního strážce. Právě na základě tohoto filmu (smích). Pořád do mě hučel, já se mu smál a říkal jsem mu, že ti na mě čekají. Pak se rok sešel s rokem a to, co on mi celou dobu podsouval, napůl žertem, napůl vážně, se stalo realitou.

Co děláte nyní?
Teď pracuji pro Vězeňskou službu České republiky. Už nechráním, aby se člověku něco nestalo, ale chráním, aby ten člověk něco neudělal. Je to práce podobná, ale převrácená o 180 stupňů (smích). Jen jde o státní složku, kde jsou tabulky a kariérní postup neúprosný, takže v současné době mi nezbývá nic jiného než jít studovat, abych tam dosáhl nějakých rozumných dimenzí. A samozřejmě se i nadále věnuji bojovým sportům. Musím říct, že jsem vcelku spokojený.

Petra Friedrichová