Vítal československé letce, kteří se po válce vraceli domů. Převáděl přes hranice lidi, kteří utíkali před komunismem. Strávil třináct let ve vězení a v uranových dolech. Spoluzakládal Muzeum III. odboje a Památník Vojna u Příbrami. Skaut a bývalý politický vězeň František Zahrádka (nar. 1930), jehož osud přibližuje výstava sdružení Post Bellum nazvaná My jsme to nevzdali, která potrvá na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. až do 23. května.

Rytíři z nebes

„Na válku mám smutné vzpomínky,“ říká František Zahrádka a vrací se do doby heydrichiády v květnu 1942. „Chodil jsem tenkrát do druhé měšťanky. Ve třídě seděl kluk, jmenoval se Tonninger, a já mu  říkám: Co bulíš, vole? Kluci do mě štouchali – ty sis nevšiml, že na těch červených plakátech je jméno jeho táty, kterého zastřelili v noci na dnešek? Během dopoledne pak přišlo do školy gestapo, Tonningera odvedli a už jsme ho nikdy neviděli,“ vzpomíná František Zahrádka.

„Pátého května 1945 odpoledne jsem viděl, jak na rohu Jírovcovy ulice ležel zastřelený starosta Budějovic David. Tenkrát mu chcípla tatra hadimrška, kterou se pokoušel opravit. V Praze už tehdy bylo vyhlášeno povstání. Vyhlašoval ho Zdeněk Mančal, se kterým jsem se pak sešel na Pankráci v roce 1949. Dostal patnáct let, protože chtěl znovu vyhlásit povstání, kterému měl podobně jako v roce 1945 velet generál Karel Kutlvašr.“

Na českobudějovickém náměstí po válce vítal František osvoboditele.

„Bylo to 10. května 1945, kdy tady na jedné straně u radnice stály americké tanky a obrněné vozy a támhle zase čtvrtý ukrajinský front s koníčky a kanony a s německými ukořistěnými auty, se kterými jsme se potom vozili po Budějovicích. Tehdy mi bylo 14 a půl roku a vnímali jsme to fantasticky,“ usmívá se Zahrádka .

Nejsilnější vzpomínku má František Zahrádka na přílet československých pilotů. „Byl jsem u toho, když se naši letci vraceli po válce z Anglie a přistávali na letišti v Plané. Byli to pro nás blaničtí rytíři, kteří se snášeli z nebe a zavázali nás pro celý život. Už tehdy jsem si říkal, že je třeba bojovat se zlem a proti každému bezpráví.“

Králíček Šumavy

Po únoru 1948 se objevila nová totalita, nacistickou vystřídala komunistická. František Zahrádka byl skaut a z výprav dobře znal pohraničí na Šumavě.

„Tak jsem začal převádět uprchlíky na Západ,“ pokračuje František Zahrádka. „Nebyl jsem ale žádný král Šumavy, spíš obyčejný králíček“ usmívá se.

Mezi těmi, kteří odcházeli do exilu, byl jak bývalý příslušník RAF, tak Františkův bratr. „Nevěděl jsem, že chce ven, ale když jsem ho převedl, rozhodl jsem se, že já do exilu nepůjdu. Měli jsme tady rodiče a zůstal jsem u nich,“ vysvětluje po letech František Zahrádka, který se zapojil i do dalších forem třetího odboje.

„Spolupracovali jsme s pozdějším spisovatelem Karlem Peckou a tiskli protikomunistické letáky. Klubovnu jsme měli ve věži na břehu Malše.“
Pro Fantiška Zahrádku si přišla bezpečnost počátkem září 1949.

„Byl jsem ještě dopoledne v zaměstnání. Přišel jsem domů a začal se mýt a najednou mě povalili dva chlapi. Měl jsem ještě mýdlo v očích. Našli u mě pistoli s náboji a hned jsem dostal vejprask,“ vzpomíná na zatčení František Zahrádka.

Soud se konal 8. a 9. prosince téhož roku. Zahrádka byl odsouzen za zločin velezrady a vyzvědačství k dvaceti letům těžkého žaláře.

„Dokonce mi hrozil i trest smrti, ale pomohlo mi, že jsem byl tehdy ještě příliš mladý,“ vysvětluje František Zahrádka. Týden po soudu ho odvezli do plzeňské věznice na Borech. V listopadu 1951 byl uznán schopným práce v uranových dolech a odvezli ho do jáchymovského uranového lágru Nikolaj. Tehdy přitom vážil jen 45 kilogramů. Následovaly tábory Vykmanov, Vojna a Bytíz na Příbramsku.

Velká amnestie pro politické vězně v roce 1960 se Fantiška Zahrádky netýkala, na svobodu se dostal přesně po třinácti letech od zatčení – 3. září 1962.

Protože neměl kam jít, nastoupil znovu k uranovým dolům v Příbrami, ale již jako civilní zaměstnanec.V roce 1968 se podílel na vzniku organizace K 231, sdružení bývalých politických vězňů. Po roce 1989 zakládal příbramskou pobočku Konfederace politických vězňů a pomáhal založit i Muzeum III. odboje a Památník Vojna u Příbrami.

Třinácti let ve vězení nelituje. „Nejsem oběť komunismu, protože jsem proti němu aktivně bojoval, chytili mě a potrestali,“ říká smířeně. Víc ho bolí, že viníci tehdejších represí, soudci i bachaři, nebyli potrestáni a užívají si klidného stáří v ústranní.

Nekonečný zápas

Výstavu sdružení Post Bellum My jsme to nevzdali v Českých Budějovicích František Zahrádka vítá. „Chtěl bych, aby sem chodili hlavně mladí lidé, protože jde o jejich budoucnost. Je potřeba, aby se seznámili s minulostí, a tady mají obrovskou příležitost dozvědět se o událostech od roku 1938 až do roku 1989. Kdo nezná historii, ve svém životě na to doplatí. Kdo ji zná, naopak na tom vydělá. Dokud my, co jsme zažili totalitu, budeme dýchat a chodit, uděláme všechno pro to, aby dobro aspoň částečně zvítězilo nad zlem. Zápas dobra se zlem je ale nekonečný a skončí s posledním paprskem slunce na téhle zemi,“ říká Zahrádka a zve lidi k volbám.

„Na to, aby se při volbách každý rozhodl správně, mu stačí zdravý rozum, podřízený svědomí,“ dodává František Zahrádka, jeden z hrdinů boje proti komunistické totalitě.