Že pracují v budějovické nemocnici zdravotní sestry, je známé. Ale už méně lidi ví, že tam do nástupu komunistů k moci dělávaly také sestry řeholní. Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského čili boromejky od poloviny 19. století pomáhaly pacientům a zraněným v Českých Budějovicích až do roku 1956.

Čekatelka z interny

„Na českobudějovickou nemocnici mám ty nejkrásnější vzpomínky," svěřuje se boromejka Růžena Čížková (90), řeholním jménem sestra Bonfilie, která žije v Charitním domově Město Albrechtice pro řeholnice a kněží.

„Pracovala jsem tady přitom jen půl roku, od 20. března do konce srpna. Byla jsem tehdy čekatelka a poslali mě sem na zapracování, abych lépe poznala práci v nemocnici," svěřuje se rodačka z Okrouhlé u Boskovic, která skládala řeholní sliby ještě ten rok 14. září v předvečer svátku Panny Marie Bolestné.

„Pracovala jsem na interně, byl to léčebný pavilon. Sestřičky, které tam dělaly, už jsou na Věčnosti, stejně tak i novicka, která tam tenkrát byla se mnou. A z těch mladších, které do nemocnice přišly po mně, už mnohé také zemřely."

V nemocnici za války sloužilo asi čtyřicet řeholnic.

„Byla to krásná nemocnice, už když jsem v ní sloužila. Boromejky sloužily na chirurgii, ale novicky před obláčkou chodily na internu. Ostatní sestry nás zaučovaly a ukazovaly, jak co dělat. Byly jsme ještě děcka, vždyť mi bylo osmnáct let. Zkušenosti jsem už ale nějaké měla, protože jsem sestry boromejky poznala v brněnské nemocnici. V Budějovicích jsme měly kostel i sirotčinec, ale my bydlely přímo v nemocnici, kde jsme měly svou budovu. Tehdy to ještě šlo," připomíná skutečnost, že jejich obětavé služby si přestaly vážit až komunistické vlády.

„Koncem války odešly některé řeholní sestry sloužit do Terezína, kde byla epidemie tyfu. Nemocné pak vozily k nám do nemocnice," vzpomíná sestra Bonfilie, která jako zdravotní sestra pracovala v pražské Nemocnici pod Petřínem a také v Pelhřimově, kde působila na chirurgii a operačním sále.

„Po roce 1952 byly některé naše sestry zavřené, ale už zemřely," připomíná ostudné jednání bývalého režimu. „Všechny sestry z jihočeských nemocnic byly přemístěny, pár se jich dostalo do domovů důchodců, kde ještě mohly působit," dodává sestra Bonfilie, jedna z těch, které pomáhaly léčit pacienty v českobudějovické nemocnici.

Její vzpomínky zachycuje archiv boromejek, který prozrazuje i další podrobnosti o jejich působení ve městě.

„Do Českých Budějovic přijely čtyři sestry naší kongregace 30. prosince 1849, aby převzaly správu nemocnice," vysvětluje sestra Fidelis z pražského centra Kongregace, která se zabývá jejich historií.

„První představenou byla jmenována sestra Karolina Neumannová, což byla rodná sestra sv. Jana Neumanna. V domě bylo tehdy 14 nemocných starých lidí ve velmi ubohých podmínkách. Laskavostí pana biskupa Lindauera, ostatního duchovenstva a občanů města bylo proto pořízeno a vybaveno 24 lůžek."

Pivo za obětavost

Postupem času bylo třeba kvůli rostoucímu přílivu nemocných stále nemocnici rozšiřovat i přestavovat, aby vyhovovala moderním požadavkům ve zdravotnictví.

Od počátku působení řeholnic v nemocnici se jejich počet pohyboval mezi 15 až 20, jak uvádí Jiří Černý a Diana Šmajclová v knize Dějiny českobudějovické nemocnice.

V roce 1939 byl počet navýšen na 40 a podobný zůstal až do konce působení řádu v nemocnici. Ta si jejich práce považovala. V polovině roku 1936 nemocnice dávala řádovým ošetřovatelkám každou neděli půl litru piva se zdůvodněním: „… ježto při namáhavé službě si toho pilně zaslouží a náklad na toto pivo není tak velký…"

Potrestaný soucit

Veškerá činnost kongregace byla ukončena 28. září 1950, kdy státní bezpečnost sestry vyvezla do kláštera ve Vidnavě ve Slezsku.

Po únoru 1948 se spustil hon na nepřátele režimu, mezi ně řadila komunistická vláda i církve. Internováni a ve vykonstruovaných procesech zavíráni do vězení byli duchovní i řeholnice. Mezi nimi i ty, které kvůli odbornosti a důležitosti směly pracovat v budějovické nemocnici.

„Například sestra Evarista Soukupová v letech 1946 až 1952 pracovala jako instrumentářka na operačním sále," připomíná jednu z nespravedlivě zatčených sestra Fidelis.

„Sestra Evarista umožňovala v době působení v nemocnici písemný i osobní kontakt mezi nemocným biskupem Josefem Hlouchem a ostatní vyšší církevní hierarchií. Zatčena byla 22. července 1952 a odsouzena v politickém procesu Janča a spol. na pět let nepodmíněně." Milosrdná sestra za nemilosrdného režimu milost nedostala a z vězení byla propuštěna 22. 7. 1957.

„Řeholní sestra Konstantina Šudáková, která s ní pracovala na operačních sálech, požádala dne 15. února 1954 o milost pro sestru Evaristu, v níž uvádí, že sestra pracovala jako výborná narkotizérka, získala diplom vzorné ošetřovatelky a zatím se nepodařilo za ni najít náhradu." Žádost podávala opakovaně, vždy ale s negativním výsledkem.

V letech 1947 1952 byla představenou nemocnice sestra Hermela Motáčková. Byla zatčena 30. 10. 1952, obviněna z velezrady a souzena v politickém procesu Janča a spol. Odsoudili ji na čtyři roky odnětí svobody nepodmíněně a ztrátě občanských práv. Propuštěna byla 31. 10. 1956.

„Pod obvinění z velezrady patřilo skrývání hledaného kněze, čtení tajných instrukcí štvavého obsahu, účast sester na exerciciích nebo tajení schůzek internovaného budějovického biskupa Josefa Hloucha s jeho přáteli," vysvětluje sestra Fidelis.

Řeholní sestry z českobudějovické nemocnice byly propuštěny k 30. červnu 1956. Po pádu komunistického režimu se sem již nevrátily, ale nyní boromejky působí v prachatickém hospicu. Jestli si na některé vzpomínáte, ozvěte se, prosím, do redakce Deníku.