Monika přijíždí s rodinou na Borůvkobraní do Borovan pravidelně až od Poděbrad. „Poprvé jsme byli v roce 2009 jen ve dvou s partnerem, od roku 2011 jezdíme kolektivně,“ směje se Monika Dáňová, kterou zdobí modré tričko se symbolem borůvek a nápisem Brumlice. Tato uniforma je pro rodinu povinná, jen přezdívky se liší – někdo je Kolibřík, jiný Knedlík, Luky nebo Beruška. „Zlákaly nás sem samozřejmě borůvky, ale také skvělý program, atmosféra a muzika. Jen se mi zdá, že lidí přibývá,“ rozhlíží se po okolí kláštera partner Moniky Dáňové alias Brumla.

Dvě hodiny po začátku akce míří na záchytná parkoviště na okrajích města stovky aut. V dějišti tradiční slavnosti, klášteře a nejbližším okolí, je plno hlavně u stánků s jídlem. Borůvková hořčice, klobása, ledová tříšť nebo pětatřicetiprocentní borůvkový likér. „Manžel by si taky dal, ale nedostane, řídí,“ usrkává z pohárku paní středního věku.

U vedlejšího stánku s borůvkovými koláči se nezastaví. „Zatím jsme prodali pět set kousků,“ hlásí Adéla Pixová. Na sladké se sbíhají sliny také u koláčů, které místní ženy ze spolku Bo-ženy upekly ze 150 kil borůvek a 30 kil tvarohu. Kousek za 30 korun. A jak chutná. Na dračku jdou i natrhané borůvky, litr za 140 korun, nebo rostliny, k nimž zahradník Pavel Chlouba v Borůvkové zahradě přidává pěstitelům cenné rady.

V zahradě stánek vedle stánku, bezpočet výrobků zručných řemeslníků. Nechybí ručně šité kabelky s borůvkovým motivem, kus za 890 korun. „Šla by tik tričku,“ doporučuje jedna kamarádka druhé.

Z infocentra vybíhá Magdalena Hluštíková, vedoucí borovanské kultury. Vstávala v pět, po šesté byla „na place“.
„Nervy nemám. Teď, když se vše rozběhlo, už ne. Před čtrnácti dny to bylo horší, pořád myslet na to, jestli je vše zařízené a hlavně jestli mají všichni z pětadvaceti pořadatelů od všeho klíče a dostanou se, kam mají,“ spěchá Magdalena Hluštíková zase dál. I ona, stejně jako dvouletý Míša, má borůvky na tváři. Zatím ne ty opravdové, jen obrázek s jejich motivem.