Je lepší červené, nebo bílé víno? Která halenka se lépe hodí k téhle sukni? Jak jsme se to učili tančit mazurku? Takové otázky se včera honily hlavou klientům Domova Libníč a Centra sociálních služeb Empatie v Českých Budějovicích, kteří se svědomitě a s velkým očekáváním připravovali na svůj první ples. Nic na tom nezměnil fakt, že se jedná o lidi s mentálním postižením.

Historicky první ples pro mentálně postižené se uskuteční dnes v Kulturním domě Slavie. „Napadlo nás to již dříve, ale až nyní se to podařilo dotáhnout do konce. Podstatné je hlavně to, že lidé s postižením mají obrovskou touhu se společensky sdružovat a tančit,“ vysvětluje Dana Pokorná, koordinátorka sociálních služeb Empatie. Podle ní není důležité, jestli klienti zvládnou několik tanců, ale že zažijí něco nového, hezky se obléknou a vyrazí do jiného prostředí.

Aby si klienti mohli ples náležitě užít, předcházelo mu osm tanečních lekcí, kterých se zúčastnilo 37 postižených. Vzpomínají na ně s úsměvem. „Bylo to krásné. Vyhrála jsem i cenu, protože jsem tancovala pěkně,“ říká Hana. Ostatní na dvoře zařízení Empatie jí přitakávají, Milan dokonce okamžitě předvede několik tanečních kroků. „Nejvíc mě bavila mazurka,“ dodává.

Ačkoli jsou pro spoustu z nich taneční kroky velmi obtížné a špatně se orientují v prostoru, nemají zábrany. Nechávají se zkrátka strhnout rytmem. „Můj syn například špatně vidí, takže nemohl ani pořádně rozpoznat, co dělá taneční mistr s nohama, ale jde o to, že si to zkusil. Navíc na rozdíl od většiny lidí, kteří často chodí tančit z donucení, tady bouchne buben a postižení se hrnou na parket a neslezou z něj, dokud hraje hudba,“ připomíná Miloslava Bořilová, matka jednoho z klientů.

Těší se i bojí

V její rodině žili přípravami na taneční a následně i ples všichni, se synem trénovali a pořídili mu náležitý společenský oděv. „Prožívali jsme to i průjmem. Syn měl ohromné nervy, jestli mu to půjde, ale zároveň se strašně těšil. Bavilo ho to vědomí, že jej čeká něco výjimečného, a právě to těšení u nich někdy narůstá až tak, že jsou z toho zdravotní problémy,“ doplňuje.

Lekce znamenaly hodně nejen pro postižené, ale i pro dobrovolníky, kteří s nimi tančili. Organizátoři totiž nechtěli, aby klienti utvořili páry s rodiči nebo známými, ale aby se vše co nejvíce podobalo běžným tanečním. „Trvalo dost dlouho, než jsme sehnali dobrovolníky, ale stálo to za to. Ti nakonec ocenili, že se tak naučili zacházet s postiženými. Máme zkušenost, že to lidé prostě neumí,“ zdůrazňuje Pokorná.

Dobrovolníci se zúčastní i dnešního plesu, hlavně mužští klienti Empatie se na své protějšky již moc těší. „Mám moc hezkou partnerku. Ale mluvíme spolu rukama nohama, protože neumí česky,“ říká Jaroslav.

Ženy především zajímá, co si vezmou na sebe a jak se zkrášlí. „Už mám doma připravenou sukni,“ vypráví Jolana. Hana se zase nemůže dočkat, až těsně před plesem navštíví kadeřnici a nechá se namalovat.

Zevnějšek ale není lhostejný ani mužům. „Syn takové akce miluje a vždy se na ně dlouho připravuje. Už 14 dní má doma vyskládané jednotlivé části obleku,“ popisuje Zuzana Marková, matka Milana.