Je to jediný zachovaný výstup z hradeb, tedy ven z opevněného města. Dvě hradební věže, které dosud stojí, nebyly průchozí a navíc do jejich přízemí se mohlo vlézt pouze horem z 1. patra. Pravé městské brány měly průjezd širší a členitější s dvojicí padacích mříží.


Solní branka má hranatý půdorys předsunutý před hlavní hradbu, z čehož lze usuzovat, že vznikla ve 14. století na místě staršího přístupu k vodě. Nejstarší písemná zmínka o brance pochází z roku 1387, kdy byla nazývána Šiklovou brankou podle lazebníka Jana Šikla z lázní vedle branky. Je možné, že měl branku na starost.


Z branky nevedla cesta přímo k řece, ale do úzkého parkánu a pak vraty v parkánové zdi, alespoň to naznačuje Wilenbergova veduta z roku 1602. Starší zobrazení Solní branky není známé. To zakládá úvahy, měla-li branka dlátovitou střechu jako Rabenštejnská věž, nebo jehlancovitou. Podle pozdějších vedut (nejsou spolehlivé) se zdá, že měla jen pultovou střechu.


Dnešní klasicistní horní část branky s okny a střechou pochází z roku 1835, kdy byla upravena současně se stavbou kamerálního úřadu v České ulici č. 66. Úřad (v budově býval za socialismu Kovopodnik) byl postaven a branka upravena pravděpodobně podle projektu městského stavitele Josefa Bednaříka.


V 16. století ustoupil název Šiklova branka a používal se v písemnostech název „vodní branka“, „vodní dvířka“, „fortna“, „Wassertürl“ apod. Termín Solní branka má opodstatnění až s rozvojem dopravy soli po řece od poloviny 16. století.


Obchod se solí a tranzit soli probíhaly ve městě a na jihu Čech odjakživa. V Čechách a na Moravě se sůl nevyskytuje. Cesty se solí vedly z Bavorsska a Rakouska. (Mnohem později se sůl vozila také z Polska.)


Před založením Budějovic v roce 1265 se sůl dopravovala hlavně po Zlaté stezce z Pasova do Prachatic a dále do Čech. Budějovice jako královské město obdrželo privilegia, právo silnice a právo nuceného skladu, a postupně převzalo dopravu soli přímo z Gmundenu, bez překladišť v Bavorskou.


V roce 1571 postoupil císař Maxmilián II. obchod císařskou solí přímo městu Budějovice. Od toho roku se také vedla evidence dopravy soli. Do solnice v České ulici bylo za rok 1571 dovezeno celkem 21 873,6 q soli. Evidováno byla 3 522 povozů se solí.


Ze solnice se pak sůl vozila do Čech a Solní brankou a loděmi po řece do Prahy s překladištěm v Týně nad Vltavou. V 18. století bylo evidováno ročně kolem 88 334,6 q soli. K obchodu se solí přispěla koněspřežka. Na konci 19. století se začala prosazovat lacinější sůl z jižního Polska.


Od 14. století do poloviny 18. století přiléhala k Solní brance lazebna. Nejstarším doloženým lazebníkem byl Jan Šikl a jeho syn. Nebyly to lázně dnešního měřítka, protože podle jedné nabídky k prodeji těchto lázní v 16. století to byl jen blíže neurčený objekt a dvě měděné vany. Významné lázně to však byly, poněvadž je v 17. století vlastnilo a spravovalo město.


Část renesanční solnice s empírovou úpravou stojí v České ulici. Také zde sídlil císařský solní úřad a v Radniční ulici vedle Solní branky bydleli např. solní úředník, solní sluha, císařský celní kontrolor apod. Císařský celní úřad byl nejprve na rohu náměstí v domě Stará pošta.


Ve městě byla sůl jeden čas skladována také v solnici na Piaristickém náměstí, ale tato pozdně gotická budova byla původně postavena jako skladiště obilí a zbrojnice. Solní branka nebyla určena pro povozy, bečky soli se tudy k řece dopravovaly ručně. V brance byla asi pevná dvojitá vrata.