Dvaadvacetileté vysokoškolačce z obce nedaleko Českých Budějovic utkvěl v paměti hned první den na českokrumlovském zámku. „Když jsem nastupovala, měla jsem velký strach. Hned první den po ránu na mě vyšla skupina dětí ve věku 10-15 let. Všichni průvodci se ,,báli“ těchto dětských táborů, tak to dali mně. Můžu říct, že všichni docela se zaujetím poslouchali, nikdo nezlobil. Protože jsem byla na zámku nová a všude bylo tolik dveří, stalo se mi, že skoro u konce prohlídky jsem zapomněla, do kterých dveří mám pokračovat dál. Začala jsem se jedním klíčem dobývat do dveří, o kterých jsem se domnívala, že jsou ty správné. Vyzkoušela jsem snad všechny klíče ze svazku a pořád nic… Děti to vzaly docela sportovně a jejich instruktor mi pomohl - stěží otevřel dveře, za nimiž se měla skrývat další část prohlídky. Otevřel je a moje reakce zněla: Jé, to je špatný pokoj, já se spletla. Všichni jsme se smáli, protože podobné dobrodružství asi jen tak někdo nezažije. Tak jsme otevřeli ty druhé dveře a pokračovali jsme dál. Druhý den, když jsem šla opět na zámek, potkala jsem celou tu skupinku znova. Všichni mě hned zdravili, byli na mě milí.“

Se svým vyprávěním se přidává i Petra Fišerová, která studuje vysokou školu v krajské metropoli. Už několik let pracuje jako průvodkyně, ne na zámku, ale v Itálii. Následující úsměvný příběh slyšela z vyprávění svých přátel, dálkových řidičů. „Jsem opravdu ráda, že jsem se toho nezúčastnila na vlastní kůži. Opravdu bych nechtěla být průvodcem v autobuse plném lidí, kterým šofér o půl dne zkrátil pobyt u moře, ale za to jim zpestřil cestu okruhem kolem italské části Jadranu. Autobus vyrazil na jih Itálie jako každý týden, vše bylo, jak být mělo, jen jedna věc byla poněkud neobvyklá – řidiči. Jeden z nich toto povolání vykonával už dlouhá léta, měl mnoho zkušeností a i tuto trasu znal velice dobře. Druhý řidič byl Slovák, brigádník, který tuto trasu jel poprvé. Ústně dostal přesné instrukce a vyrazili. Cesta probíhala v poklidu. Řidiči se střídali v předepsaných intervalech, přejeli celé Rakousko a v Itálii se opět dostal za volant řidič brigádník. Ještě než jeho kolega odešel do ložnice, znovu mu zopakoval, po jaké trase má jet a jaká města musí na ukazatelích hledat…Udine, Benátky, Bologna… Hlavně ať nezapomene odbočit na ty Benátky. Když vše vysvětlil, spokojeně odkráčel do ložnice. Při další zastávce se vzbudil, vystoupil z autobusu a první, co mu bylo divné, že vidí moře po pravé straně, to by přece mělo být vlevo. Říkal si, že nebude zbytečně panikařit a šel se podívat po okolí, kde že to jsou. Jaký to byl údiv, když zjistil, že v Terstu. Kolega brigádník totiž pochopitelně na Benátky neodbočil s odůvodněním, že tam nikde ukazatel neviděl, že tam všude bylo jen samé Venezia. Nezbývalo, než se otočit a vydat se znovu směr Benátky – Venezia. Řidič-brigádník se ale snažil ušetřit co nejvíc ztraceného času a pronesl památnou větu: „A šéfe, nějak přímo by to vzít nešlo?“ Druhý řidič už se nezmohl na nic jiného, než na komentář: „Tak si pořiď vesla …“

Lucie Jakschová