Největší boom veřejných telefonních automatů (VTA) byl podle mluvčí společnosti O2 Lucie Jungmannové na přelomu tisíciletí, kdy jich bylo v Česku kolem třiceti tisíc. „Od té doby jejich počet každým rokem klesá,“ zmiňuje mluvčí s tím, že na konci roku 2019 bylo v České republice celkem 3900 budek, z toho 369 v Jihočeském kraji, 67 v okrese České Budějovice.
„Ke konci loňského roku jsme ukončili provoz veřejných telefonních automatů provozovaných mimo takzvanou Univerzální službu, v rámci které provozujeme automaty v malých obcích. Většina lidí používá mobilní telefon nebo pevnou linku a telefonní budky tak postupně ztrácí svůj smysl – z řady z nich lidé volají méně než jednou za měsíc,“ odůvodňuje mluvčí. „Budky se spíše než místem pro volání stávají terčem vandalů,“ hodnotí.
Telefonní budky však zatím z Čech nezmizí úplně. Společnost O2 v rámci zákonné povinnosti zajišťuje Univerzální službu. A tak bude nadále provozovat budky v obcích do 200 obyvatel a tam, kde není dostatečně silný mobilní signál. V Jihočeském kraji jich zůstane 144 a v okrese České Budějovice jich bude 12. „Z velkých měst, jako jsou třeba České Budějovice, však telefonní automaty zmizí,“ komentuje.
JAK SE DŘÍV TELEFONOVALO?
Telefonování a spojení s druhou stranou bylo v minulosti spíše vzácné. Populace, která vyrostla před revolucí, pamatuje i na telefonní ústředny nebo to, jak se chodilo telefonovat k jednomu obyvateli z vesnice. Budějovický historik Jan Schinko pamatuje první telefonní budky v krajském městě. „První telefonní budky ve městě byly pravděpodobně na staré poště na náměstí na rohu Biskupské ulice. Byly to dvě hovorny uvnitř pošty. Podobné byly za socialismu na každé poště. Prostor asi metr na metr, čalouněné stěny, polička, na ní telefonní seznam. Bylo třeba se objednat na přepážce. Někde bylo na hovorně zvenku světlo bílé nebo červené. Červené znamenalo obsazeno. Platilo se u přepážky,“ vzpomíná.
Budky se podle něho objevily ve městě zřejmě za první republiky s rozvojem telefonování. „Za socialismu byly telefonní budky skoro v každé ulici. Jeden čas se instalovaly takzvané mušle, člověk stál na chodníku a hlavu a telefon měl ve velké průhledné mušli. Na náměstí byly čtyři, na každé straně jedna, připevněné na sloupech podloubí,“ přibližuje. A vzpomíná na telefon, kde mohl vytočit číslo a zjistil, jaké bude počasí. „Co bylo zajímavé, v telefonu byly zprávy o počasí, programy televize, taneční hudba a jiné,“ říká.
REDAKTOŘI TO NEMĚLI LEHKÉ
Vladimír Majer, emeritní šéfredaktor našeho listu, přidal historku, jak bylo dříve těžké dostat se k informacím. „Telefony fungovaly i v redakci, problém v Jihočendě na sportu byl, že tam bylo jen pět poboček a všechny fotbalové kluby na ně volaly výsledky v neděli najednou,“ líčí s tím, že redaktoři stávali frontu na jediný telefon v tiskovém středisku na zimním stadiónu, aby včas zavolali všem nedočkavým deníkům referát z hokeje. „Budky na ulicích jsem asi nikdy nevyužil, ale vídám je leckde dál, jak do nich všelijací lidé i cizí mluví. Jen jich ubývá. Vítanou vymožeností bylo volání z ciziny, kde našinec na zaplacení spojení neměl valuty – fungovalo objednání hovoru jako tuším ‚rg-šprech‘, jako zaplacení příjemcem: paní poštovní ústředna zvolala do Budějc, že volá Majer, tak jí u nás někdo řekl, že berem, a ona spojila.“
STAROSTA VOLAL OD SOUSEDŮ
V Boršově nad Vltavou lidé podle starosty Jana Zemana telefonovali z veřejné telefonní stanice na návsi u Slavíků. „Dům byl označen tabulkou a díky tomu, že telefon sloužil pro veřejné účely, tak to bylo za hubičku . Dále se chodilo telefonovat na místní národní výbor a samozřejmě na poštu,“ líčí Jan Zeman s tím, že pochází z obce Stříbřec. „Tam si ze 60. let pamatuji, že telefonovat se chodilo ke Konrádům a pro mne, malého kluka, to bylo příjemné,“ dodává.
Miroslav Polák (79) z Veselí nad Lužnicí se seznámil s telefonem ve 12 letech. „Jako veselský žákovský hokejista jsem dostal za úkol domluvit hokejové utkáni s hokejisty v J. Hradci. Na poště seděl pošťák, možná pošmistr Blažek, a docela neochotně nám toto spojení umožnil…,“ vypráví, jak prvně telefonoval z hovorny. „Vzpomínám, že jedna budka byla u silnice naproti mezimostské škole. A v okolních obcích byly zřízeny veřejné telefonní stanice.“
VE VÍDNI JSOU V BUDKÁCH DEFIBRILÁTORY
Na jihu jsou ale místa, kde se z nich staly knihobudky, tedy veřejné knihovny. A třeba v rakouské Vídni telefonní budky stále slouží a zachraňují životy.
V čase mobilů jsou také ve Vídni telefonní budky už jen málo používány, píše linecký Volksblatt. „Aby zbývající exempláře dostaly alespoň trochu přídavné hodnoty, budou některé dovybaveny laickými defibrilátory.“ První byl oficiálně uveden do provozu v úterý ve vnitřním městě v přítomnosti starosty Michaela Ludwiga (SPÖ). Do poloviny roku má být „dozbrojeno“ deset těchto stanovišť. V celém městě bylo k novému roku ještě 2444 budek.
