Rodačka z Protivína se aktivně účastní vzpomínkových akcí připomínajících oběti holocaustu a o svých válečných zážitcích často beseduje s žáky a studenty, aby si 
i oni uvědomili, co se tenkrát odehrávalo a co už se nesmí nikdy opakovat.

„Měla jsem krásně dětství, chodila jsem v Protivíně do školy i do Sokola. Moje kamarádky byly nežidovského původu a v dětství jsem se nesetkala s žádnými projevy nepřátelství vůči Židům.

Rodiče měli obchod se smíšeným zbožím, kde jsem také pomáhala. Lidé u nás rádi nakupovali. Můj tatínek měl rád hudbu, proto jsem se i já učila hrát na klavír. V neděli odpoledne tatínek vždycky říkal: Hanko, pojď nám zahrát, a měl radost, jak mi to jde.

V den, kdy nás obsadili Němci, hodně padal mokrý sníh. Přišly jsme tenkrát promočené do školy a jinak přísný pan učitel byl na nás děti nezvykle hodný.

Po roce 1940 začaly postupně platit různá omezení a zákazy v souladu s Norimberskými zákony. Nemohla jsem chodit do školy, museli jsme odevzdat celou řadu věcí, jako například kolo, lyže, rádio. Museli jsme také chodit označení žlutou Davidovou hvězdou.

Auschwitz (Osvětim) byl komplex německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. Pamatuji si, jak jsem poprvé dostala od tatínka na zadek, když jsem se zdržela venku s kamarádkami po osmé večer. Do té doby jsme museli být už doma a nesměli být po osmé venku. Tatínek pro mě tenkrát přiběhl na náměstí celý bez sebe. Až po válce jsem si uvědomila, jak moc se o mě museli tehdy 
s maminkou bát.

V dubnu 1942 přišel povolávací rozkaz do transportu. Mohli jsme si vzít s sebou zavazadla s určitou váhou na osobu. Když jsme šli v Protivíně na vlak, někteří lidé se na nás nebáli zamávat a povzbuzovali nás, že bude zase dobře. Jak jsme se mýlili.

S maminkou a tatínkem jsem přijela z rodného Protivína do Českých Budějovic na základě povolání do transportu. Bylo mi 14 let a od této chvíle jsem se stala číslem AKB 385. Tísnili jsme se na slamnících vedle sebe, společně staří i mladí, a chystali se na společnou cestu do Terezína. Nikdo z nás netušil, co nás tam čeká.

V Terezíně jsme zůstaly 
s maminkou spolu, ale mohly jsme se stýkat s tatínkem, který bydlel jinde. Musely jsme pracovat na tzv. šancích, kde jsme pro Němce obdělávaly půdu a pěstovaly zeleninu, což byla velmi těžká práce. Neexistovalo tam, abychom si něco samy směly vzít.

Po čase mě přestěhovali do dívčího domova, kde nejčastější téma našich hovorů byly debaty o jídle. V Terezíně jsme totiž měli stále hlad.
V Terezíně jsme byli do prosince 1943, kdy nás nahnali do dobytčích vagonů 
a poslali na východ. Kam jsme jeli a co nás tam čeká, jsme ale nevěděli.

Konečná stanice byla Osvětim. Přestala jsem tam být číslem AKB 385 a stala se číslem 73 685 . Na mém předloktí je dodnes tohle číslo němým svědkem hrůzných okamžiků.

Paní Hana Tvrská, rozená Weilová, přežila utrpení koncentračních táborů.

V osvětimském pekle byl nejhorší pohled na kouř stále stoupající z komínů plynových komor. Všude kolem byl cítit nasládlý pach spálených těl, kterého se nešlo nijak zbavit.

Dne 13. dubna 1944, zrovna v den narození mojí maminky Olgy, zemřel můj tatínek, utýrán prostředím a nemocemi. My s maminkou jsme jako zázrakem prošly několika selekcemi, dokonce i před obávaným doktorem Josefem Mengelem.

Dostaly jsme se potom 
s dalšími ženami do transportu směrem Hamburk na odklízecí práce. Vzpomínám si, s jakou úlevou jsme tenkrát opouštěly to strašné místo. V Hamburku jsme pak musely opět v nelidských podmínkách pracovat, byly jsme stále o hladu.

V dubnu 1945 nás evakuovali do koncentračního tábora Bergen–Belsen, což pro nás byla konečná stanice. Bylo to už v době, kdy anglická armáda byla již téměř za vraty lágru. Konec války se blížil a mezi příslušníky SS tehdy panoval zmatek. Nejprve maminka a potom také já jsme v tomhle koncentračním táboře dostaly tyfus, na který tam zemřely tisíce lidí. My jsme ale obě zázrakem přežily.

Po válce jsme se vrátily do Protivína v červnu 1945. Bylo mi sedmnáct let a vážila jsem 34 kilogramů. Moje čtyřicetiletá maminka měla o tři kilogramy více. Nacisté zavraždili celkem 67 členů naší rodiny, zůstaly jsme s maminkou samy. Začal pro nás zcela jiný a nelehký život bez babiček a dědečků.

Auschwitz (Osvětim) byl komplex německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů.

V současné době jsem jediná žijící z transportu AKB. Manžel mi již zemřel, ale mám dvě dcery a žiji uprostřed naší velké rodiny plné vnoučat a pravnoučat.

Není pro mě lehké ani po tolika letech vzpomínat na události, které jsem za války prožila. V současné době ale opět určité skupiny lidí hajlují na ulicích a vykřikují nacistická hesla. Ve světě je spousta násilí a netolerance. Co mohu udělat já dnes, tak je mluvit o těchto věcech 
a varovat před nimi.

Obracím se proto hlavně na mladé lidi, aby proti těmto projevům netolerance vystupovali a nepřipustili opakování násilí a zvěrstev na jakémkoliv národu nebo rase."