Své o tom ví legionářův syn Václav, dnes dvaaosmdesátiletý obyvatel Českých Budějovic. Zážitky z první světové války si od svého otce nechával rád vyprávět. Byť ho do vzpomínání musel kvůli Františkově skromnosti často nutit.

I přes nástrahy osudu, jimž na frontě čelil – ať už šlo o útoky bolševiků proti příslušníkům československých legií v Rusku anebo onemocnění tyfem na lodi při návratu domů – se František Míšek dožil úctyhodného věku šestaosmdesáti let.

Jako příslušník rakouskouherské armády narukoval do první světové války, když mu bylo osmnáct. Odveden byl podle záznamů Československé obce legionářské k pěšímu pluku č. 75 v hodnosti vojína. Dostal se na ruskou frontu, kde se stejně jako mnozí jiní nechal zajmout. Stalo se tak 17. července 1918 u Josefovky.

„V zajetí pracoval u ruských statkářů až do doby formování československých legií, ve kterých bojoval jako příslušník 11. roty 11. střeleckého pluku Františka Palackého proti bolševikům," převyprávěl vzpomínky svého otce Václav Míšek. Do Československého vojska na Rusi se František přihlásil 17. července 1918, což vyplývá z informací Československé obce legionářské.

Tak tomu bylo až do listopadu 1919, kdy začala evakuace československých vojáků po sibiřské magistrále do Vladivostoku.
„Naši legionáři obývali nákladní vlaky chráněné obrněnými vozy. Cestou na východ Ruska bojovali proti bandám bolševiků, které napadaly železnici a poškozovaly lokomotivy, depa i koleje," vzpomněl Václav Míšek.

František Míšek se narodil roku 1896 a zemřel v roce 1982, ve svých 86 letech.Po magistrále přijel František do Vladivostoku posledním z transportů. Tady se podle informací Václava Míška nalodil na anglický parník Teucer, který vezl do vlasti 1317 československých příslušníků především 11. pluku. Právě cestou na této lodi prodělal mladý voják tyfus.
Přes Singapur, cejlonský přístav Colombo, okolo Malediv do Adenského zálivu a Rudým mořem přes Suez docestovali vojáci do egyptského přístavního města Port Said, kde přestoupili na další anglický parník Huntspill, jenž je dopravil do Terstu.

Odtud účastníky první světové války odvezly dva vlaky přes Jugoslávii a Rakousko do Písku. Sem dorazili 1. 8. 1920, když bylo Františku Míškovi čtyřiadvacet let.

Měl štěstí. Na válečném tažení Ruskem přišlo o život 132 jeho spolubojovníků z 11. československého střeleckého pluku Františka Palackého.

Po demobilizaci se František Míšek oženil a pracoval u největšího ševětínského sedláka jako čeledín. „Jen za stravu a nevelkou odměnu," podotkl Václav Míšek s tím, že v době krize jeho otec čelil posměškům ze strany nezaměstnaných. „Vysmívali se mu, že dře a nic za to nemá, přitom oni od státu na den dostávají desetikorunovou žebračenku a nemusejí hnout prstem," vyprávěl Václav Míšek.

Po čase se jeho otec uchytil na dráze a ajznboňáckou uniformu nesvlékl až do doby, kdy odešel do penze. Začínal na trati u krompáče, vypracoval se až na funkci signalisty na ústředním stavědle v železniční stanici Ševětín.

Jako dnes vidí Václav Míšek chvíle, kdy nosíval tatínkovi na hradlo oběd. „Na dráze to tehdy bylo dost přísné a tatínek byl velký puntičkář. Proto když kolem projížděl vlak, musel jsem se vždycky skrčit, aby mě nikdo neviděl."

František Míšek pracoval i v penzi, skoro až do své smrti. Jako pokladník a hlídač v ševětínském JZD. Legionářskou uniformu, kterou si po léta schovával, oblékl František Míšek za svého života už jen jedinkrát.

A to v roce 1946, když bylo pozván do Prahy na sjezd československých legií, kde se setkal s prezidentem Edvardem Benešem.
„Hodně o tom tehdy doma mluvila hlavně maminka, která se do Prahy vydala s otcem. Byla na něj moc pyšná," uzavřel Václav Míšek.