Zdá se, že při úterním dopoledni se v česobudějovickém Domě U Beránka vrátil čas o 20 let nazpět. Naštěstí ne, to si jen recesisté ze sdružení Tam–Tam akcí Už? svérázně připomínají pád totality.

„Čest práci, soudruhu! Kde máte stejnokroje?“ zdraví maminku s dětmi David Veis, pro tuto chvíli milicionář v modré uniformě. Z rádia zní Internacionála, po ní song Kupředu levá. Komunismus oživují rovněž nápisy Ať žije mír a VŘSR!

O něco později rozdává pionýrka dětem mávátka. „Cítím se v tom zvláštně,“ směje se sedmadvacetiletá Simona Jezdinská v kroji. „Já jsem ani nesplnila slib, než jsem mohla být pionýrkou, tak to zrušili. Obrečela jsem to, protože jsem se na to hrozně těšila,“ vzpomíná dívka, která to jako malá 'dotáhla' pouze na jiskru.

Mezitím vekslák Pepa prodává na dvoře tuzexové bony, za něž lze koupit kus pečeného vola. Ten se na rožni otáčí i ze symbolických důvodů – lidé mohou hlasovat v anketě o největšího jihočeského vola.

S manželem a dvěma dětmi přišla i Petra Čerklová. „Malinko mě zaráží, jak si z toho děláme srandu, ale je to pro mě hezká recese. Bylo mi tehdy dvanáct, malovali jsme obrázky tanků. Jako legrace dobré, ale pro život určitě ne,“ zamýšlela se dvaatřicetiletá žena.

Sympaticky působila recese na prvního porevolučního primátora Budějovic Mojmíra Prokopa. Připadalo mu, jako by se navrátil duch pospolitosti, který lidem léta chyběl.

„Mrazení nemám, pro mě už je to naštěstí jenom humor. Ale vzpomínám, jak jsme v únoru 1948, když jsem studoval v Praze, šli s kamarádem večer po Karlově mostě a vypochodovala proti nám masa milicionářů. S těmi flintami, kamenné ksichty, to na nás šla hrůza a klepala se nám kolena.“