Ozývají se tu totiž pravěké skřeky, dětský nářek i zvuky, které nebezpečně evokují vykonávání jisté potřeby na toaletě. Nic takového se tu ale ve skutečnosti neděje, to pouze Wolfgang Saus učí své žáky alikvotnímu zpěvu.

Alikvótní nebo také hrdelní zpěv je technika používání jazyka, která navozuje u posluchačů dojem, že zpěvák zpívá dva tóny současně. Jejím základům se zájemci mohli naučit na workshopech v rámci festivalu Novohradské Znění. Jedné hodiny jsem se zúčastnila i já.

Do Základní umělecké školy na hradě vstupuji s obavami. Vždyť už v první třídě mi při náboru do pěveckého sboru učitelka sdělila, že v tom〜hle směru zkrátka nemám talent. Hned na úvod však lektor Wolfgang Saus ujišťuje, že alikvotní zpěv je velice jednoduchý. „Kdo umí mluvit, naučí se ho,“ říká.

Vzápětí nám již předvádí, co všechno se dá z hlasivek vyloudit. Zkoušíme mluvit s vyplazeným jazykem, vydáváme dětské i zvířecí zvuky. V této chvíli ještě nejde o zvládnutí techniky zpěvu, ale o vyzkoušení možností vlastního hlasu. Z mého pohledu jde ale především o překonání studu. Napodobovat před skupinou neznámých lidí mluvu neadrtálců chce totiž pořádnou dávku odvahy.

Právě to je ale podle Sause jedním z důvodů, proč se mnozí alikvotnímu zpěvu učí s takovými obtížemi. „Děti to zvládnou za tři minuty, protože s hlasem nakládají svobodně, nebojí se experimentovat. Dospělí ale hlas skrývají, mají vlastní představy, jak by měl znít a cokoli jiného se bojí vyslovit,“ připomíná.

Poté již přijde čas na samotnou techniku alikvotního zpěvu. Saus vysvětluje, že alikvoty jsou přirozenou součástí hlasu, který vychází z hlasivek, a podstatné je naučit se je zpracovat ve zvukovém traktu, tedy vlastních ústech. Vyslovujeme proto různé hlásky a bedlivě sledujeme, jak se pohybuje jazyk.

Kouzlo you a new

Klíč k alikvótnímu zpěvu pak podle Sause leží v anglickém slůvku you. To musíme vyslovit, udržet přitom jazyk v poloze těsně pod horním patrem a prostředek slova protáhnout do co nejdelšího tónu. Zdá se mi, že hluk, který společně vydáváme, je již o něco libozvučnější než na začátku.

Čeká na nás však další zkouška odvahy. Lektor si chce každého poslechnout zvlášť, což mi okamžitě připomene chvíle potupného zpívaní s uchem u klavíru při hodinách hudební výchovy. Příliš nepomůže ani to, když v hlasech kolegů skutečně zaslechnu kýžené alikvoty.

Když na mě přijde řada, nezbývá než polknout a rozvibrovat hlasivky. Po celou dobu, kdy se snažím vydržet s dechem, se zároveň soustředím na udržení jazyka v požadované poloze. To se celkem daří, ale rozhodně mi nepřipadá, že by se neidentifikovatelný zvuk vycházející z mých úst jakkoli podobal zpěvu. Podle Sause to však beznadějné není.

V druhém kole vyměníme slůvko you za new. Po společném zkoušení opět následuje kolečko jednotlivců. Výkony některých jsou už opravdu podařené. Já se však s protažením you a new zatím příliš nespřátelila. Saus mě tedy zkouší k alikvotnímu zpěvu přivést jiným způsobem. Musím po něm napodobovat další roztodivné zvuky a představovat si pingpongový míček pod jazykem.

Nakonec se základům alikvotního zpěvu naučím jako kouzlem, pomůže mi k tomu totiž Harry Potter. Po nělika pokusech, vysloví lektor jméno čarodějnického učně temným hlubokým hlasem, když to zopakuji, uzná, že to by mohla být vhodná cesta. Vyluzuji anglické protažené r ve slově Harry, jak nejdéle dovedu, a Saus nakonec spokojeně přikývne.

Je to neuvěřitelné, ale po hodině a půl mám dojem, že by se moje hučení dalo při troše dobré vůle považovat za alikvotní zpěv. Saus nám ještě na závěr školení předvede, jak svým silným hlasem dokáže rozvibrovat celou místnost a pak už nás vysílá experimentovat do sprch a automobilů.

Odcházím s pocitem úlevy, ale i jisté hrdosti. O tom, že mám stále co zlepšovat, se ale přesvědčím hned vzápětí. Když se totiž s alikvotním zpěvem na rtech vrátím domů, reaguje rodina jen úsečnou otázkou „Proč, proboha, vydáváš tak divný zvuk?“