Přišel rozkaz od císaře, že musíme rukovat, říši Srbskou věrolomnou máme jíti dobývat.
Tyto verše stojí na začátku deníku, kam si Jan Jiřík, rodák z Kostelce nad Vltavou, zapisoval své zážitky z první světové války. Deníček začíná 8. srpna 1914, kdy Jan Jiřík narukoval.

Do té doby vedl spokojený rodinný život. Jak vypráví jeho vnučka Anna Fischerová z Českých Budějovic, Jan Jiřík, narozený 25. září 1879, uniformu oblékl ve svých pětatřiceti letech. Tehdy měl manželku a tři dcery. Pracoval nejprve v koloniálu u Brandtnerů na českobudějovickém náměstí, kde pražil kávu anebo jezdil na nádraží pro zboží. Později byl zaměstnán jako pomocník v českobudějovickém semináři u svaté Anny.

Válečné dny v Srbsku, Uhrách a Haliči prožil s opratěmi v rukou. „Dědečka přidělili k zásobovací četě, a tak jezdil na kozlíku," tlumočila Anna Fischerová, co si přečetla v deníku.

Do něho si Jan Jiřík zapisoval den co den až do prosince 1915, kdy z Haliče odjel domů na dovolenou. „Za tu dobu v deníku chybějí záznamy jen ze dvou dnů," podotkla Anna Fischerová, jejíž maminka byla podle věku prostřední dcerou Jana Jiříka. „Zajímavé je, že dědeček si deník psal odzadu. Začal tedy na poslední stránce sešitu a pokračoval směrem dopředu. Proč tomu tak je, nevím. Možná se tak chránil před případnými kontrolami. Kdyby se totiž někomu dostali do rukou některé pasáže deníku, nemuselo to s dědečkem dopadnout zrovna dobře," zauvažovala Anna Fischerová.

Po dovolené Jan Jiřík odjel na italskou frontu, kde své zážitky rovněž zapisoval. Zatímco ale první deník Anna Fischerová za pomoci svých sestřenic Růženy Hejné, Marie Horáčkové a Jany Prokešové uchovala přepsáním do počítače pro příští generace, svědectví o tom, co čeští vojáci prožívali v Itálii, nenávratně zmizelo. „Maminka, která už je třiatřicet let po smrti, chtěla deník z Itálie ještě za dědečkova života přepsat. Ale on to nedovolil. Spálil ho s tím, že tam stejně prožil jen samé hrůzy, a tak by to nebylo hezké čtení."

Přestože ve válce prožil nesnadné chvíle, na léta v uniformě nechtěl Jan Jiřík zapomenout. Nad postel si po návratu domů pověsil obrázek Madony, který prý našel v jednom ze srbských kostelů, kde ustájil koně. Předmět doplňoval nápis „V upomínku na první světovou válku".
Jan Jiřík, který ve válce zřejmě utrpěl zranění nohy, jak později napovídalo zhmoždění holeně, po návratu z fronty pracoval jako školník v budově dnešního Gymnázia Jírovcova v Českých Budějovicích. Tehdy tam bývala dívčí měšťanka.

„Ve školní budově měl dědeček také byt, kde žil s jeho manželkou a třemi dcerami. Ty mu pomáhaly s úklidem školy, třeba i s mytím oken," řekla Anna Fischerová.
Jan Jiřík zemřel 2. května 1970 ve věku 91 let.

Deník z války.Vybíráme z deníku, který si Jan Jiřík ve válce vedl.ÚvodV sobotu 8. 8. 1914 ráno ve 3 hod. vyjeli jsme z Ruzyně (u Prahy). Jezdili jsme přes Bílou Horu na Dejvice, přes nový most na Václavské náměstí do Vršovic na nádraží. Po ulicích a z oken loučilo se s námi obecenstvo. Pak jsme na nádraží nakládali, nás na trať k Vídni, a o 10. h. jsme za velkého jásotu a volání „na zdar" opustili Prahu, při čemž vojíni zapěli „Kde domov můj?".

Cestou na každé stanici jsme byli vítáni a kde kdo mohl, dal nám cigarety, pivo a různé jiné věci. To se opakovalo takřka na všech stanicích až do Vídně, kam jsme v neděli o jedenácté hodině přijeli a minážili jsme. Vídeňani nás přivítali vzdor tomu, že jsme vesměs byli Češi, slušně. Dávali nám též věci různé k jídlu i kouření. Zde pak nás dávali na trať Vídeň – Budapest.
Oni nám házeli cigarety a různé ovoce, ba 
i peníze. Zde jsme čekali asi 2 h, pak jsme opustili Vídeň. Pak jsme jeli při malých zastávkách až do Budapešti.
Na stanicích jsme též dostávali různé věci, ale už méně. Do Budapešti jsme přijeli v pondělí v 10 hod. Tam jsme minážili a psali pohledy. Odpoledne 
v 1 hod. jeli jsme dále. Za Budapeští bylo obecenstvo tak přívětivé, že každý jednotlivec nám ruku podával a štěstí a návrat přál. Mezi nimi též jedna dáma nás všecky podělila krásným medailonkem. 

8. 2. 1915 V noci v 1 hod. nás volali pro čaj a když tam přišli, nedostali nic.
Jedem stále dál a nic nevíme kam. Stojíme o 10. hodině v jednom nádraží, kde jsme viděli asi 1000 ruských zajatců. K večeru zase asi 300 nových Rusů. Cestou jsme viděli rozstřílené vagony, jak do nich Rusové pálí za jízdy. Mináž jsme měli špatnou, jednou za den guláš. Ale my jsme si ve voze uvařili čaj aneb kafe, jinak by nám bylo hůř. Já jsem měl bolavou nohu a záda a ve voze mě kamarád masíroval. V noci jsme spali obaleni 
a dobře a měli jsme buřty.