„Tehdy mne přemluvil kamarád. Našel tuhle chatu a zcela ho nadchla,“ vzpomíná Otta Bouček. S kamarádem se tedy složil a stavení za zhruba devět tisíc korun skutečně koupil. Lákala ho především změna prostředí, možnost houbaření, ale taktéž blízká hospoda a sousedství. Že by se z počáteční srandy stal jeho domov jej však zprvu ani nenapadlo.

Do chalupy v Horní Stropnici se přestěhoval ze svého bytu v Českých Budějovicích. V tom žil se svojí manželkou a dvěma syny. „Postupně jsme prostřídali několik bytů, ale časem se nám zachtělo nějaké změny,“ popisuje chalupář přesun své rodiny na venkov. Bývalý chlívek pro zvířata přestavěl na pokoj a koupelnu, chatu opravil a začal vyklízet. Trápení měl hlavně se zarostlou zahradou či trámy plnými dřevomorky.

Nejen kvůli přestavbě si ale klidu na venkově zpočátku příliš neužíval. V jeho sousedství žila spousta dalších obyvatel, především farmářů a statkářů, kteří neustále něco podnikali. „Pořádali jsme spousty akcí, zdravili se, potkávali. Každý den tudy prošlo i několik stád zvířat,“ vyjmenovává Otta Bouček. Poslední roky však podle něj čím dál tím více ubývá místních a vesnice tak pomalu vymírá. „Staří odcházejí a mladí se už moc neobjevují,“ přiznává sklíčeně.

Vyjma lidí si ale pochvaluje obzvláště přírodu. Díky všudypřítomným stromům má doma o dost chladněji než uprostřed města, po večerech může relaxovat ve stínu verandy, odpočívat či posedávat s přáteli. A samozřejmostí je taktéž čistý vzduch. „Žádná auta, žádné zácpy, žádné problémy s parkováním, jenom stromy a vítr,“ směje se. Chalupu s ním navíc sdílí i pes a trojice koček, což pocit venkova ještě umocňuje.

Jako největší problém života na samotě vidí přibývající věk. „Když potřebuji nakoupit, zajet k doktorovi, cokoliv zařídit, všechno mi zabere až příliš mnoho času,“ stěžuje si osmdesátník. A vadí mu i dojíždění, které je pro něj čím dál tím náročnější. Cesta do města mu zabere přes půlhodiny, a i při řízení už se necítí tak jistě, jako dříve. Podle jeho slov mu prostě dochází síly, měnit ovšem nic nehodlá.

Kdyby dostal stejnou možnost ještě jednou, určitě by neváhal a chalupu by koupil znovu. „Tehdy nám pouze nedošlo, že na nás dolehne věk, únava a nemoci,“ vysvětluje Otta Bouček. Dřív tomu prý nevěřil, s přibývajícím věkem ho ale začalo zdraví trápit víc a víc. Proti městu mu ale na samotě nikdy nic nechybělo. Venkov považuje za klidnější a tišší, což je oproti uspěchanému, rušnému městu příjemná změna.

Dalibor Máslo