Je tak trochu jako paní Colombová. Nikdo ji nikdy neviděl, přitom ji ale většina obyvatel jihočeské metropole, kteří užívají sociální síť, zná. Nutno dodat, že Budějčanda, jak zní její přezdívka, je inteligentní a krásná holka z jihu.

Jste taková patriotka ukazující krásná místa nejen v Českých Budějovicích, ale obecně na jihu Čech…

To bylo spjato s koronou, kdy byl člověk doma a bylo to tak trochu depresivní. Začali jsme jezdit po přírodě, protože jsem chtěla lidem ukázat místa v přírodě, jako třeba římovská pašije, která člověka na první dobrou nenapadnou, ale přitom jsou krásná a blízko Českých Budějovic. A když se uvolnila opatření, tak jsem začala jezdit po dalších místech, kam se nemohlo. Předtím jsem se skutečně soustředila na České Budějovice.

Jak vás napadlo založit profil věnovaný Budějovicím?

V minulosti už jsem měla blogy o jídle i o Budějovicích. Vztah ke sdělování informací veřejnosti tam byl a mně samotné v Budějovicích něco chybělo. My jako Budějce profil máme, je profil jižní Čechy, radnice má profil, ale pořád mi tady chyběla nějaká interakce. Také to množství informací, které jednotlivé profily měly, pro mě nebylo dostačující, zejména z kultury. Tady se skutečně každý den děje čtyři pět událostí, které stojí za zmínku. Tam se občas nějaká vyskytla a ostatní ale jakoby propluly světem, aniž by si jich někdo všiml. Chtěla jsem vytvořit prostor, kde spojím dohromady vše, co mám ráda, jako je kultura, historie nebo architektura. To byla věc, na které stál můj profil ze začátku.

V čem spočívá váš profil na instagramu?

Snažím se ukazovat nejen místa a gastronomii, ale také kulturu, protože jsem člověk kulturu opravdu miluje a přijde mi, že se toho v Budějovicích děje opravdu hodně, ale není jedno místo, kde by o tom člověk dostal přehled. Pak se stane, že jde člověk přes Sokolák a v duchu přemýšlí, co se to tam děje. Dříve jsem v kultuře pracovala a vždy jsem lidem říkala, že je dobré, když se na někde chystá místo na akci, aby se tam dal také aspoň jeden plakátek, aby si i kolemjdoucí mohli všimnout. Dnes si všichni myslí, že když to bude online, že to stačí, ale i ten print je důležitý. Vzpomínám, že když jsem s tím začínala, chodila jsem po městě a fotila stojany s plakáty, abych to zase dávala do online světa. Vždy jsem se z toho snažila vyzobat to, o čem jsem si myslela, že bude opravdu hezké a mohlo by zajímat i ostatní.Snažím se aktuálně dávat tipy na akce, které se konají dnes, nebo zítra. A i lidé sami mi už dávají tipy nebo mě pořadatelé přímo označují a já jim to nasdílím. Dělám to zadarmo, nic od nich nechci.

Kromě pozvánek na kulturní akce je tam možné najít i tipy kam zajít na dobré jídlo, zákusky…

Na vejšce se mě lidé často ptali na rady, kam zajít na večeři, na rande, udělat fotky. Chtěla jsem všechny tyhle tipy přetavit v nějaký profil, který by byl dostupný pro všechny a nebylo to jen já, já, já. Chtěla jsem ukázat víc z běžného života našeho města, které nás obklopuje, možná lidi trošku popíchnout, aby nekoukali jen do chodníku, ale zvedli hlavu a podívali se kolem, protože je tady toho spousta zajímavého.

Váš profil je specifický tím, že na žádné fotce není vidět váš obličej. Co když někdo prozradí, jak vypadáte?

Někteří lidé to samozřejmě vědí a jsem s tím ochotná žít dál. Není to o tom, že nikdo nesmí vědět, kdo jsem, ale je to o tom, že se já nebudu prezentovat jako já na sociální síti. O to nejde, od toho je můj soukromý profil.

Překročila jste hranici deseti tisíc sledujících, bude nějaká oslava?

To určitě, minimálně si dám nějaký dobrý dortík, pro radost (smích). Moc se na to těším a mám z toho radost. Nejde ale ani tak o číslo, ale spíš o to… jsem holka z marketingu a instagram má jednu takovou funkcionalitu, která se zpřístupní člověku právě až od hranice deset tisíc, a to je možnost využívat takzvaný swipe up. To znamená, že když dávám do stories příběhy, rovnou se dá prokliknout na kulturní událost, což je fajn. Přijde mi hloupé, že to člověku nezpřístupní hned. Mně to třeba trvalo rok a půl, než k tomu došlo. Kdo je Budějčanda? Jak byste se popsala? Řekla bych, že jsem hodně pozitivní, usměvavá. Myslím si, že hodně lidí štve, že se pořád směju, já si ale nemohu pomoct. Jsem člověk, který se vždycky budí s dobrou náladou.

Napadlo vás někdy, že byste mohla provádět ve městě lidi po zajímavých místech?

Přemýšlela jsem o tom, ten nápad tady byl, ale spíš jsem dojela na to, že lidé musí mít něco jako průvodcovskou licenci. V soukromém životě jsem musela letos podávat poprvé v životě daňové přiznání, protože jsem dělala charitativní činnost. Přestože jsem si z toho nic nenechala, bylo třeba ji zdanit. Byla jsem z toho tak otrávená… Často se mě lidé ptají, kolik chci za to, že napíšu o jejich restauraci. Já jim říkám, že mi stačí, když si spolu můžeme sednout, dát jídlo a oni mi odvypráví víc o tom, co dělají, proč to dělají a jak to dělají, proč by k nim měli lidé přijít a když se mi to bude líbit, ráda o nich napíšu. Není to o tom, že bych za to chtěla peníze. Pak bych cítila určitou odpovědnost a povinnost v tom, že bych musela tvrdit to, co oni mi řekli, a to nechci. Chci sdělovat svůj soukromý názor. Když se mi to líbit nebude, tak o tom psát nebudu.

Už se to stalo?

Občas dostávám nabídky, abych napsala o různých potravinových doplňcích, ale to nechci, to ke mně nepatří. Chci si zachovat upřímnost, svobodu a chci, aby mi lidé věřili. To je pro mě důležité.