Pořád jsem to já. Darina.Zdroj: archiv rodinaProdavačka, za pultem nepřehlédnutelná. Ráda soutěží a i vyhrává. O vše se dělí na svém profilu. Ráda dávám lajky. Má přátele nejen tam.Na čas mi zmizela z očí, ani jsem nepostřehla, že tolik dospěla. Máma dvou dětí, dnes patnáctiletého Jirky a desetileté Štěpánky. Obě porodila třetího června. Jak příznačná shoda okolností pro tuhle činorodou ženskou.

APOLENA, NÁRAMEK, CO POMÁHÁ
Sedíme v cukrárně v malém jihočeském městečku. Darina je jako vždy. Energická, úsměv i v zorničkách, spustí vodopád chvály na místní sladkosti.  Na ruce má růžový náramek s nápisem Apolena. Jaro před třemi lety. Radostnou zprávu o třetím těhotenství střídá za pár týdnů bolest. Předčasný odchod života, který měl mít začátek v ten rok na Štědrý den. V létě na gyndě kontrola. Vše OK. Za dva, tři měsíce pociťuje podobné stavy jako při chřipce. „Normálně nemarodím, nemívám horečky, tohle bylo jiné. Hrozná únava. Ještě v sobotu jsem byla s kamarádkama v cukrárně, mám z toho dne fotku. Když se na ni podívám, tak už je to na mně vidět.“ V neděli horečky berou teploměr útokem.

O DNU, KTERÉ JE AŽ NA DNĚ
Končí v pondělí u lékaře.  Obvyklý kolotoč. Antibiotika, odběr krve, čekání na výsledky. „A do toho všeho mykóza. Musela jsem ke gynekologovi. Ještě že tak.“  Doktorovi se to nezdá. Nad rámec obvyklé prohlídky vyšetřuje Darinu ultrazvukem. „Nejhorší bylo, že dlouho mlčel. Díval se na obrazovku, pak řekl adnextumor.“ Skrz obrazovku zduřelina na vaječníku velikosti malého pomeranče. Volá obvoďačka. I krevní obraz ukazuje na zánět v těle. CRP 110. A jde to fofrem. V prachatické nemocnici se dostává k primáři Říhovi. Známý lékař, k němuž má Darča absolutní důvěru. Tumor zapouzdřený, může se rovnou operovat.

Studentské krvebraní si klade za cíl popularizovat darování krve hlavně u mladých studentů.
Majáles nejsou jen koncerty. Ale také darování krve

„To jsem nedala. Do té doby do mě nikdo neřezal. Po operaci jsem nechtěla ani chodit, byla jsem totálně na dně. Čekání na histologii je nekonečné. Zachránila mě naše Martina.“ Starší sestra na ni vlítla, je zvyklá říkat všechno na rovinu. Koukej se hýbat! A spolupracuj! A Darina zase stojí pevně na nohou.V den 38. narozenin kontrola u primáře. Výsledky jsou tady. V laboratoři objevili ve vzorku tři druhy rakoviny, z toho jednu hodně agresivní. „Slyším jako zdálky, že pro mě zařídili vyšetření u Apolináře v Praze. Vůbec jsem netušila, co bude, co mám čekat.“ Do měsíce je jasno: vzít všechno, co ženu dělá ženou, ale nemá se bát, bude to laparoskopicky. Pak přijde chemoterapie. První její reakce: A vypadají mi vlasy? Na chodbě jen brečí. Termín si může vybrat. Buď ještě před Vánoci, nebo až v únoru. Volí být u stromečku doma bez strachu z operace. Blíží se Den O. Za týden se budou rozbalovat dárky. „Docent Mára mi celou operaci popsal, co mi budou dělat, proč, co bude následovat. Moc mě to uklidnilo. Nedám na tuhle nemocnici a její lidi dopustit. Občas pošlu nějaké úspory jejich nadaci Apolena.“ Pohladí růžový náramek. 

NE KAŽDÝ CHLAP TO USTOJÍ
Do Štědrého dne zbývají už jen čtyři dny, když si ji veze Jirka domů. Cítí každou dlažební kostku, než přejedou z centra Prahy na výpadovku. „Bez Jirky bych to vůbec nedala. Ne každý chlap to ustojí. Jsem moc ráda, že to můj Hodina ustál.“ Manžel ji podporuje, jak může. A není sám. Domácnost se dvěma dětmi, kterou vede chlap, potřebuje pomocnou ruku. „Zavolala jsem holkám z práce. Přišly a všechno tady daly do pořádku. Byla jsem jim moc vděčná. A Vánoce mohly začít.“  Po svátcích už v prachatické nemocnici na ni čeká onkolog. „Říkala jsem si, když to tehdy dal Gott, dám to taky.“

Hromadné venčení psů na prachatickém Velkém náměstí.
Pejskaři v Prachaticích venčili své mazlíčky na podporu Marleyho

Tři cykly chemoterapií. První na pohodu. „Druhý mě dostal do kolen. Je vám jedno, že máte dvě zdravé děti, manžela, je vám tak špatně, že si přejete konec, nechcete nikoho vidět. Kdo tohle dává, je neskutečně silný. Vadí vám vůně i zápach. Smaženou cibulku jsem cítila i z televize. Vůně i pach jedno je. Všechno vám vadí. Je to, jako když vás někdo zmlátí. Večer lehnete a víte, že ráno musíte znovu. Nespíte. Kameny v hlavě. Mě zachránil doktor Přívozník. Řekl mi: to dáte. Byl jako Bůh. Ty chemošky jsem nakonec dala kvůli němu.“

Zase a znovu ráno vstane a jede si pro další dávku. Na první jarní den má v plánu poslední. Den poté se jde fotit. Bez vlasů, jen tak, jak může vypadat žena po dávkách jedu. Jedu, který paradoxně přináší zdraví. Fotku mají dodnes pověšenou doma vedle portrétu božské Marilyn. „Jirka tu fotku nemá rád. Říká, že z té fotky je mu moc smutno. Ale já ji tady chci mít, je zlomová. Nepřipouštím si, že by to mělo přijít znovu. Mrzí mě i děsí, kolik lidí s tím musí zápasit.“Lázně. Kamarádství zpečetěné stejnými osudy. Kamarádky na život a na smrt.

Národní park Šumava, ilustrační foto
Mluvčí Svazu Šumavských obcí zase rozjel kanonádu „fake news“

KDYŽ VŠECHNO ZLÉ JE K NĚČEMU
Může se vrátit za pult, aspoň na čtyři hodiny denně. Někdy se cítí unavená. Brní jí v rukách. Po práci si musí občas lehnout, odpočinout. „Jsem ale hodně šťastná, že jsem se mohla vrátit. Chci moc poděkovat mojí vedoucí Blance, že mě vzala opět mezi naši skvělou partu prodavaček a že s nimi mohu pracovat.“ Denně procházka, miluje výlety. Jsou to dva roky po poslední chemoterapii. Všechno zlé je, však víte. „Má to jedno velké plus. Nemoc mi srovnala rodinu. Předtím jsme s mužem byli i chvíli od sebe, rodiny stály proti sobě. My s Jirkou jsme si uvědomili, že se ale máme pořád rádi, bez ohledu na to, co říkají naši rodiče. Byl to stres. V nemoci se najednou všichni spojili, pomáhali, moc se mi tím ulevilo. Moje čtyřicátiny jsme v listopadu slavili všichni a bylo to fajn. Znovu fungujeme.“

Střešním oknem cukrárny pronikají poslední sluneční paprsky. Na chvíli ozáří siluetu proti mně sedící statečné holky. Je mi tak blízko. Loučíme se. „Těším se na jaro. Slunce mě dobíjí. Chci žít každý den, každou hodinu. Je tady moc hezky.“