Jste činná vltavotýnská historička. Zajímáte se také o jiný region a specializujete se na konkrétní historické téma?
Historie je především můj koníček a už víc než dvě desetiletí naštěstí i zaměstnání. Předmětem mé práce je vltavotýnský region, ale mám ráda také severní Plzeňsko, odkud pocházím. Tím nejkrásnějším místem je pro mě Rabštejn nad Střelou. Z konkrétnějších historických témat mě nejvíce oslovují „malé dějiny" – tedy příběhy lidí na pozadí nějaké dějinné epochy (není až tak důležité, jaké), protože teprve když odhlédnete od „velkých dějin" k osudu jednotlivců, můžete snáze pochopit, jaká tehdejší doba skutečně byla. Souvisí to i s posláním regionálního muzea. Je to jako byste si zakreslili určitý graf: malý region – malé muzeum – malé dějiny ale proti tomu  velké příběhy.

Musíte být odborníkem mnoha profesí. Co obnáší práce vedoucí městského muzea?
Odborníkem bych se sama sebe nazvat neodvážila. Je to jako v každé jiné profesi, pronásleduje vás zejména všudypřítomná administrativa. Hlavním úkolem je programová náplň muzejní činnosti a systematická práce se sbírkou. Výstavní činnost a další doprovodné programy už jsou pak pomyslnou třešinkou na dortu, přestože by měly být na prvním místě. Takže se teď momentálně všichni snažíme dotáhnout do úspěšného konce projekt rekonstrukce expozice a těšíme se na její otevření na podzim tohoto roku.

Jaké exponáty lze v muzeu nalézt a spolupracujete s nějakými institucemi? Vedete vlastní výzkum, například v archeologii?
Naším hlavním badatelským úkolem je mapování historie vltavotýnského regionu – rozšiřujeme v tomto duchu sbírku muzea a publikujeme výsledky. Jsme malé muzeum, vlastní výzkumné pracoviště nemáme, v podstatě všichni děláme všechno. V oboru archeologie spolupracujeme s Jihočeským muzeem. Jinak samozřejmě probíhá spolupráce i s ostatními muzei v Jihočeském kraji, s archivy, spolky a podobně. Exponáty doposud tvořily jen několik procent z celého sbírkového fondu, v současnosti jsme v rekonstrukci, ale to nejlepší, co ve sbírkách máme, se na podzim objeví v nové multimediální expozici. Věřím, že se nám podařilo připravit lákavý projekt a že se bude líbit.

Nakolik Vám muzejnická profese ubírá čas ze soukromého života?
Řídím se heslem, jak si to člověk udělá, takové to má. Ze soukromí mi v podstatě neubírá nic, spíš bych řekla, že mi to k soukromí přidává určitou nadhodnotu a někdy se tím i bavím – například při tradičních muzejních nocích. Přijďte se v květnu podívat.

Před časem jsme si vyměňovali poznatky o fotografech z rodiny Wildtových. Jaký je Váš vztah k historické fotografii? Věnujete se aktivně fotografii?
Historické fotografie mám moc ráda, ale fotografování se věnuji asi jako každý druhý – zachycuji si zajímavé okamžiky v životě, abych se k nim mohla ve vzpomínkách vracet. A to je na fotografiích to nejkrásnější, včetně těch historických – jsou na nich místa a lidé, které už dávno pohltil čas. Vzbuzují ve mně nostalgii a dýchají zvláštním poklidem starých časů – člověk si říká, tam bych teď chtěl být. Ale budoucí generace budou zřejmě stejným způsobem nahlížet na naši současnost.

Vaše muzeum bylo u otevření vltavotýnských podzemních chodeb. Můžete je přiblížit a prozradit, zda má ve své působnosti i další takové neobvyklé památky?
Vltavotýnské podzemí je značně atypické. Většinou podzemní labyrinty vznikaly propojením sklepů měšťanských domů, to u nás neplatí. Chodby jsou úzké, místy velmi nízké a důvod jejich vzniku není zatím jednoznačně objasněn. Ale v dnešní době, která miluje záhady, je toto tajemství tím více lákavé. Začínají a končí pod budovou našeho muzea. Měří jen necelých 200 metrů, ale jejich prohlídka je adrenalinovým zážitkem – samozřejmě v bezpečném doprovodu průvodce. Je to zatím jediná památka, kterou vedle muzea Městské centrum kultury a vzdělávání provozuje.

Jak prezentujete historii Vltavotýnska a akce a výsledky práce muzea?
Čtenáři budou nejspíš znát několik titulů k historii Vltavotýnska, které vyšly v minulých letech. Ve spolupráci s městem se pak daří vydávat další zajímavé publikace 
z regionálních dějin, v předloňském roce to byla například vorařská kronika, v loňském roce historie vltavotýnské loděnice, letos chystáme publikovat vzpomínky jednoho z účastníků 1. světové války a vydat knihu o regionální historii u příležitosti znovuotevření rekonstruovaného muzea. Spolupracujeme také s časopisem Výběr Jihočeského muzea. Oficiální výsledky pak zveřejňujeme ve výročních zprávách a statistikách ministerstva kultury. Čtenáři oblíbenou platformou je také místní měsíčník, kam se už více než deset let snažím pravidelně přispívat s regionálními tématy.

Pokud byste měla vybrat jedinou pozoruhodnost Týna nad Vltavou, na jakou byste pozvala čtenáře Deníku?
To je těžká otázka. Město má pozoruhodností řadu. Tak snad jednu kuriozitu – nejdelší naučnou stezku v ČR. Vede z Týna nad Vltavou na Onen svět u Kovářova a měří 66 kilometrů. Začíná u vltavotýnské rozhledny, která je kuriózní tím, že je údajně nejnižší v ČR a v její těsné blízkosti je výchozí bod i druhé naučné stezky lesem Semencem. Turista tu najde spoustu zajímavostí najednou.