Taneční lektorka Daniela Kupčáková miluje hudbu a Itálii. „Kdybych měla hodně peněz, tak jsem každý měsíc jinde," směje se.

Jaká je vaše práce?
Jsem choreografka a lektorka. Věnuji se tanečnímu stylu street dance, už asi od svých osmnácti  let. Dříve jsem dělala scénický tanec, disko. Když se sem dostal hip hop,  tak jsem se začala věnovat tomu. V současnosti máme od roku 2011 taneční skupinu NG Dance Crew, která se dřív jmenovala Break Beat. Máme sály v kulturním domě Slávie, kde tančí děti od 4 až po dospělé.

Jak jste přišla na to, že chcete být choreografkou?
Od devíti let jsem tancovala a vždycky mě to bavilo. Mým tancováním trpěla i škola. Daleko více mě totiž bavilo chodit na tréninky, než třeba plnit úkoly do školy. Když jsem byla starší a začala se zajímat o street dance, zjistila jsem, že se mi líbí trochu jiné tancování, než se tehdy v Budějovicích dělalo, tak jsem si jej začala vymýšlet sama. Hlavní vedoucí Break Beatu pak odjížděl tancovat na zámořskou loď a potřeboval někoho, kdo mu kurzy bude rok vést. Tak mě poprosil, jestli bych mu je nevedla. Skočila jsem tedy do toho 
a musela plavat. Zjistila jsem, že nápady chodí, i když  mám asi 10 let strach, že mě už zítra nic nenapadne. Vždycky něco přijde.

Jak vymýšlíte choreografie? Kde berete inspiraci?
Hlavní inspiraci beru 
v hudbě, to je asi na prvním místě. Slyším hudbu, která se mi líbí a pak na ni reaguji.

Kde sháníte hudbu? Chodíte ji někam poslouchat nebo čerpáte přes internet?
Internet je v dnešní době asi největší zdroj hudby. Určitě chodím i na koncerty, ale většinou už jdu na něco, co znám.
Vyhledávání na internetu je tak asi jednou z nejtěžších prací choreografa, protože v dnešní době se buď dělají covery, nebo ta hudba už tolik melodie nemá. Je proto někdy náročné najít písničku, která  jednak upoutá porotu na soutěži, jednak bude bavit moje tanečníky a i mě.

Jaká je cesta před tím, než se dostanete na pódium. Co všechno to obnáší?
Záleží na tom, na jaké pódium se jde. Když se jde soutěžit, tak je příprava asi nejdelší. Trvá asi tak tři čtvrtě roku, i když samotné vystoupení trvá tři minuty. Tam je strašně důležité, aby všechny děti měly úžasný synchron, aby měly skvělé postavení a aby za tři minuty ukázaly vše, co umí. Což je strašně náročné. Když se jde na parket, kde děti i my děláme exhibiční vystoupení, tak to je třeba práce dvou měsíců. To je větší šou a nemusí to být tak precizní. Pokud se jedná o komerční vystoupení, tak záleží na tom, co nám nabídnou. Když nám řeknou, potřebujeme zítra vystoupení, tak celou noc nespíme, vymýšlíme sestavy, mícháme hudbu, měníme kostýmy. Je to individuální, hrozně záleží na tom, na co to je. Mě nejvíc baví věci dělané ve stresu. Člověk má pocit, že žije.

Nepotřebujete si občas na nějakou dobu odpočinout, tzv. úplně vypnout?
To víte, že potřebuji. Občas je to psychicky náročné. Člověk musí na každého žáka jinak působit, vnímat ho. Aby mohl být člověk kreativní, musí mít nějaký ventil, takže jsem vždycky ráda za letní prázdniny, kdy si pořádně odpočinu. Nebo se o prázdninách vzdělávám já sama, abych mohla dětem něco předat. Lektor nesmí stát na jednom místě, nesmí zakrnět. Ať má jakoukoliv úroveň, pořád se může učit, od horších i lepších tanečníků. Nabrat tak nový vítr do plachet.

Co vás na vaší práci naplňuje?
Asi práce s lidmi. Poděkování je krásné. Strašně hezké je, když vám člověk věří. Už se nedokážu úplně vžít mezi své svěřence. Vím ale, že není snadné stát na tréninku a poslouchat někoho. Jít pak navíc s jeho vizí na soutěž a ještě jí věřit. Každý z těch tanečníků, které učím, má svou vizi. Strašně si proto vážím toho, že jdou za mnou. K mé práci ale patří skloubit všechno tak nějak dohromady. A to i to špatné.
Vlastnost, kterou na sobě nesnáším, je to, že když mě devět lidí miluje a jeden ne, tak myslím na toho jednoho, který mě nesnáší a ten zbytek tak nějak nevnímám. Takže i ten negativní člověk, který se zjeví, zprotiví mi měsíc nebo rok, tak i ten k tomu patří.

KLÁRA SKÁLOVÁ