„Po vyučení pracoval jako tovaryš 
v truhlářské dílně ve vídeňském 12. okrese," říká neteř Františka „Vede se nám špatně, moc hladu, žízně a velký horka,“ psal svým příbuzným z fronty František Prokeš.Prokeše Jaroslava Brožová z Dobré Vody u Českých Budějovic.
Po vyhlášení války museli v první vlně odvodů 1. srpna 1914 narukovat muži z Hůrek ve věku od 21 do 39 let. Františkovi bylo tehdy osmnáct. Odveden byl jako devatenáctiletý 15. dubna 1915 k budějovickému 91. pěšímu regimentu, 12. polní kompanii. „Účastnil se opakovaných bojů na italské frontě, nazvaných sočské bitvy – podle řeky Soči 
v dnešním Slovinsku," zmínila Jaroslava Brožová, jež svého strýce nikdy nepoznala.
Ve válečném území v okolí Soči se od června 1915 do září 1917 strhlo celkem 11 krvavých bitevních ofenzív. Poslední, 12. bitva v říjnu toho roku, je známá pod názvem Průlom u Kobaridu.
V nich podle odhadů vojenských historiků přišlo o život, nebo bylo nezvěstných, přes dva tisíce Čechů. Další tisíce českých vojáků byly zraněny, nebo zemřely později na svá zranění či na nemoci z válečných útrap.
V letních měsících bylo utrpení lidí, bojujících v těžko přístupném horském terénu slovinských Alp, nezměrné. Vázlo nejen zásobování potravinami, ale zejména vodou, vojáci nesnesitelnou žízeň hasili často ze závadných, kontaminovaných zdrojů, takže se nemoci jako úplavice či jiné nákazy šířily hromadně.
Svému mladšímu bratrovi Josefovi, který byl v té době tovaryšem v truhlárně jakéhosi pana Štoidla v rakouském Steyeru, napsal František na jaře roku 1916, před odjezdem na nové bojiště, na pohlednici, kde je vyfotografován jako voják v rakouské uniformě:
„Milý bratře, přijmi ode mne mnoho srdečných pozdravů a poslední sbohem. Jedu asi do Dalmacie, za tři dny. Vede se nám špatně, moc hladu, žízně a velký horka. Ale už si trochu zvykám. Jestli se ještě uvidíme, nevím. Tobě se práce líbí, já tomu také tak chtěl … S pozdravem i bratrům Štěpánovi a Janovi Tvůj věrný bratr Franz."
Třináctého srpna 1916 na pohlednici s pomníkem padlých 91. pěšího pluku u Soči napsal František Prokše svým sestrám:
„Rozmilé sestřičky, jsem doposud zdráv, ačkoliv už trochu nemoc cítím. Je nám pořád stejně, až na ty postupy, které stále konáme. Já se těšil na dovolenou a zatím, než to bude…
S pozdravem a políbením 
i rodičům. Mnohokrát Vás zdraví a často vzpomíná na všechny Váš bratr Franz."
Jaroslava Brožová k tomu doplnila: „František napsal svým rodičům i sourozencům vícekrát, ale moje matka, jeho nejmladší sestra, zdědila na památku jen tyto dva lístky."

Domů už se František nevrátil. Zemřel 26. října 1916, 
v době mezi osmou a devátou sočskou ofenzívou, na zápal plic po horečnatém střevním onemocnění ve vojenské nemocnici v Lublani. Tady byl také pochován ve společném hrobě. Jeho jméno je uvedeno na pomníku obětí 1. světové války v Hůrkách u kaple.