Kliknutím zvětšítePřestože stejných výjezdů měl každý z nich za sebou mnoho, tento se proměnil v boj o život. Osmnáctiletý feťák na policisty zaútočil bez varování nožem. Václav Hasse vybojoval život kolegy, ten svůj ale obětoval. Na osudové chvíle se Jaroslavu Humešovi ani s odstupem času nevzpomíná snadno.
Uplynul necelý rok, od chvíle, která vám oběma naprosto zaměnila osud. Co vám jde teď hlavou, když se chytáte do Prahy na vyhlášení Policisty roku?
Na prvním místě to, že mi Vašek zachránil život. Jsem mu za to vděčný. Udělal to, i když jsme se příliš blízce neznali. Poprvé jsme se potkali na výběrovém řízení na Hlubokou. Předtím sloužil v Ševětíně. V tu osudnou neděli navíc vzal službu za někoho jiného. Byl to moc ochotný a šikovný kluk. Potřebovali jsme mít víc štěstí. Venca mě zachránil. Po prvním bodnutí do mého boku po pachateli Venca hned skočil a nůž mu z ruky, kterou se pachatel chystal bodnout znovu do krku, vytrhl. Pak jsem ztratil vědomí.
Jak se život od chvíle, kdy jste byl ve Velici pobodán, změnil vám?
Je pro mě stále moc těžké si to připomínat. Prožívám to v hlavě pokaždé znovu. I slavnostní ceremoniál na Hradě znamená další takové připomenutí. Rád bych po něm už za vším udělal tlustou čáru a vrátil se naplno do života. Na druhou stranu jsem rád, když se mě na to zeptá někdo přímo. Můžu tak vyvrátit plno zcestných domněnek. Byli jsme tam jen my dva a útočník. A žádná kdyby v životě neplatí.
Chtěl bych všem pobitevním generálům říct, že ani oni by to neudělali jinak. Chyběly nám informace o tom, jak nebezpečný člověk na nás uvnitř domu čeká. Takových výjezdů k rodinné hádce jsme zažili stovky. Nikdo netušil, v co se promění. Kdybych snad připustil jedno jediné takové „kdyby“, litoval bych, že ve chvíli, kdy jsem na útočníka mířil, ale držel ho už pod krkem Vašek, jsem neměl k dispozici taser (elektrický paralyzér – pozn. red.). Pokud bychom ho měli ve výbavě, v tu osudovou vteřinu, bych ho použil.
Můj život to změnilo naprosto. Už nemůžu dělat přesně, co bych chtěl.
Policejní práce mě vždycky moc bavila. Než se ale vrátím do práce, musím ještě zapracovat na svém zdraví. Zeptejte se někoho, kdo se vrátil z války, jak na tom je. Bude to ještě práce.
Kdo vás v této zlomové situaci nejvíce podržel?
Byla to rodina a také kolegové. Skvěle se zachoval pan ředitel Procházka. Je to hlavně člověk a až pak manažer. Snažil se mě všemožně podržet, i psychicky. Stejně tak náš velitel oddělení Kožíšek. Ten pomohl i v praktických věcech. V době, kdy se to stalo, jsme čekali s přítelkyní miminko. Když já ležel v nemocnici, můj velitel pomáhal přítelkyni a vozil ji dokonce místo mě na kontroly k lékaři. Musela těhotenství zvládnout beze mě, i chvíle, kdy nebylo jisté, jestli budu žít. Narodila se dneska už půlroční holčička, moje třetí dítě. Děti jsou pro mě hlavní motor, abych žil dál.
S přítelkyní měl policista slavit jejich výročí. Domů už nepřišel
Zvykají si na život bez syna, ale jde to těžko. „Jsme na něj pyšní,“ svěřují se rodiče zavražděného policisty Václava Haaseho.
Pomáhat a chránit. Ta dvě slova byla pro Václava Haaseho životním mottem. Říká to jeho otec, rovněž Václav, a ukazuje na obří erb na zdi domu v Ševětíně, jemuž zmíněné heslo vévodí. „Vašík dostal erb loni v srpnu k třicetinám. Nevěděli jsme, co mu dát, a tak jsme oslovili sochaře, jehož díla obdivoval,“ vysvětluje Václav Haase starší, jak vzniklo dílo, které se nyní stalo pietou za zemřelého syna Haasových.
Dárek mohl Václav obdivovat jen čtyři měsíce. Než zemřel na následky zranění, která mu způsobil mladý agresor při zásahu ve Velici.
V pátek si rodiče převezmou vyznamenání za policistovu statečnost na Pražském hradě. „Pojedu tam s manželkou, dcerou, Vašíkovou přítelkyní Lucií a pozvali jsme i Vašíkova velitele. Zaslouží si to,“ ocenil Václav Haase starší. S jakými pocity se na Hrad vydá? „Převládne pocit, že tam jedeme pro něco, co si ten kluk zasloužil. K policii nastoupil jako chlapec a umřel jako chlap. Jsme na něj pyšní.“
Chtěl být hasičem jako jeho táta. Václav Haase ale v době studií otočil a vytkl si jasný cíl – jeho snem byla policejní uniforma.
Oblékl ji před deseti lety. A vloni v ní položil život při zásahu ve Velici na Českobudějovicku.
Pro jeho rodinu to byla rána. Bolest oživilo letošní soudní jednání, z něhož vzešel jasný verdikt – osmnáctiletý trest pro osmnáctiletého útočníka, který na policisty zaútočil.
„Bylo to hrozné,“ vrátil se zpátky Václav Haase starší. „Zvlášť když obhájce toho agresora zpochybňoval, jak Vašík se svým parťákem mohli někoho chránit, když nedokázali ochránit ani sami sebe. Nelíbí se mi, když teď někdo tančí na hrobu policisty, našeho syna, který měl tolik ctností. Byl poctivý, spravedlivý, přísný sámk sobě i ke svému okolí. Takový vzor pro nás všechny, naše jistota ve stáří. Slušně vychovaný kluk,“ zaleskly se Václavovi Haasemu oči.
Otec zemřelého policisty odmítá pochybnosti, zda strážci zákona vedli útok proti agresorovi správně. „Někde z těch kluků dělají hlupáky, kteří šli na popravu. Ale vy byste zastřelili osmnáctileté dítě jen proto, že někde běhá s násadou od koštěte?“ připomněl Václav Haase jeden z předmětů, jímž agresor ve Velici útočil na své okolí. „Kdyby kluci zbraň použili, všichni chytráci, kteří je dneska odsuzují, by otočili – že to byla brutalita. U policie asi nejde udělat přiměřený zásah. Buď vás odsoudí, že byl nepřiměřený, nebo že jste byli příliš laxní.“
Na den, kdy se Václav Haase mladší nevrátil ze služby, jeho nejbližší nikdy nezapomenou. „To neštěstí se stalo 18. prosince, v den, kdy měl Vašík s přítelkyní Lucií oslavit čtvrté výročí jejich seznámení. Čekala tu na něj s dortem a dárkem. Letos se chtěli brát,“ zadíval se Václav Haase na zeď pergoly plnou Vašíkových fotografií. Nechybí ani poslední snímek, pořízený týden před jeho smrtí na koncertě kapely Harley.
38
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
