Odhaluje tajemství, která jsou ostatním skrytá. Dostává se na úplnou podstatu všeho živého. Čtyřiatřicetiletá Alena Krejčí působí na katedře molekulární biologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. V loňském roce získala prestižní grant, díky kterému bude zkoumat komunikaci mezi rakovinovými buňkami. „Nechci tvrdit, že najdeme lék na rakovinu, ale všechno souvisí se vším a naše výsledky by k léčbě nemocí mohly přispět,“ říká.

Jste jedním z pouhých šesti vědců, kteří loni dostali grant od Evropské organizace pro molekulární biologii. Jaké to je?
Velice si toho vážím, protože jsem byla jediná z České republiky. A když jsem se potom dozvěděla, jaká byla konkurence, jsem ráda, že jsem o tom nevěděla předem.

Čím jste komisi přesvědčila?
Doufám, že hlavně kvalitou navrhovaného projektu, ale stejně tak se hodnotí, čeho již člověk dosáhl a jaké podmínky mu může domovská univerzita nabídnout, takže asi jedno hrálo s druhým.

Na co peníze z grantu půjdou?
Tady v laboratoři se věnujeme výzkumu buněčné komunikace. Kupříkladu během embryonálního vývoje buňky potřebují vědět, ze které bude mozek, ze které střevo a ze které srdce, a otázkou je, jak si to navzájem povědí. K tomu využívají všelijaké signální dráhy. A my se soustřeďujeme na jednu z těch nejdůležitějších drah. Zajímá nás především vliv buněčného metabolismu na komunikaci mezi buňkami. Například rakovinové buňky totiž mají metabolismus velice odlišný a také spolu nesprávně komunikují. My sledujeme, jestli bychom tuto komunikaci mohli třeba nějakým zásahem zvenčí ovlivnit.

Mohl by to tedy být krůček k léčbě rakoviny?
Chci se vyvarovat takových velkých prohlášení, ale možná ano. Všechno souvisí se vším a i tento výzkum se snaží k léčbě rakoviny přispět. Nicméně nechci tvrdit, že budeme mít za tři roky lék na rakovinu.

S kolika lidmi budete pracovat?
Mám zatím v týmu tři studenty a pak vlastně i svého manžela. On sice primárně zkoumá něco jiného, ale protože jsme manželé, povídáme si o tom.

Jak vlastně takový výzkum vypadá?
Jako modelový organismus používáme mušku, které se říká octomilka. To většinou lidi dost překvapí, ale je třeba si uvědomit, že buňka jako taková je velice podobná, ať se jedná o mouchu, myš nebo člověka. To, co vyzkoumáme na jednodušším organismu, se dá aplikovat i na obratlovce, případně člověka.

Je to práce u mikroskopu?
Také, ale především se používají metody molekulární biologie, kdy člověk očima přímo nic nevidí. Když třeba sledujeme jednotlivé proteiny nebo geny, vždy máme nějakou nepřímou metodu, jak to rozeznat. Na mikroskop je většina věcí v molekulární biologii příliš malá.

Není to nevýhoda?
Vůbec ne, vždy máme metody, jak rozeznat, co potřebujeme. Je to jenom věc nástrojů.

Co vás vůbec přivedlo k molekulární biologii?
V naší rodině jsme vždy měli spoustu zvířat. To mě dovedlo k biologii. Šla jsem do Prahy s tím, že budu dělat botaniku, a uviděla tam letáček, že laboratoř hledá někoho pro výzkum molekulární biologie rostlin. Přihlásila jsem se a zjistila, že je to něco úplně úžasného.

V čem je ten obor tak zajímavý?
V tom, že se člověk dívá až na molekuly. Odhaluje tajemství, která jsou ostatním neviditelná. Na nižší úroveň už se jít nedá. Nejvíc by se mi líbilo, kdybych mohla být úplně malinká, vlézt do buňky a sledovat tam molekuly. Navíc to, co se vybádá v molekulární biologii, má často dalekosáhlé důsledky, například pro léčbu nemocí je obrovskou výhodou, když člověk zná jejich molekulární podstatu.

Je tu pořád co odhalovat?
Určitě, stále se vyvíjejí nové metody, které dokážou s mnohem větší přesností popsat daný problém. Můžeme tak klást otázky, na které bychom dříve nedokázali odpovědět.

Práce vás zavedla i do zahraničí.
Během studií v Praze jsem měla možnost vyjet na univerzitu v Leedsu v Anglii. Potom jsem chtěla pokračovat, a tak jsem sebrala odvahu a přihlásila se do Cambridge. Uspěla jsem a nakonec tam zůstala šest let.

Je rozdíl mezi tím, jak vědci pracují u nás a v Anglii?
Ano, ale ne propastný. Výzkum v Cambridge má výhodu v tom, že je tam na malé ploše zkoncentrováno velké množství špičkových vědců. Když tam člověk řeší nějaký problém a potřebuje pomoc fyzika nebo chemika, může se dojít zeptat o ulici dál. Tady jsme více izolovaní, ale i Jihočeská univerzita má skvělé vědce a pracoviště.

Jak vás pobyt v Anglii ovlivnil?
Byla to neuvěřitelná zkušenost. Snažím se, aby to, co dobře fungovalo tam, bylo i tady.

A v osobním životě?
Přivezla jsem si manžela Angličana a syna.

Bylo těžké rozhodnout, zda se vrátit do Čech?
Bylo, hlavně kvůli manželovi. Obdivuji, že našel tu kuráž a řekl, že to zkusíme.

Jak si zvyká na české prostředí?
Byl tu mnohokrát předtím na návštěvě, takže věděl, do čeho jde, a naštěstí uměl slušně česky. Teď tu brousí češtinu tím, že chodí s místními do hospody. Také strašně rád chodí nakupovat. Vždy jde sám, a aby bylo jasno, začne větou: „Jsem Angličan.“ Pak se česky domluví, na čem potřebuje.

Jak vypadá manželství dvou vědců?
Snažíme se doma o vědě moc nediskutovat, protože to většinou skončí hádkou. Když nám ale v práci něco vyjde, tak si to samozřejmě povíme a umíme si to spolu užít.