Utekl za kopečky, protože mu hrozila smrt. Kněz Karel Fořt sloužil koncem čtyřicátých let na Šumavě a život a svobodu si zachránil útěkem do Německa. Desítky let se pak staral o české krajany v exilu, pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa a nyní střídavě žije v Českých Budějovicích a Mnichově. Počátkem listopadu oslavil devadesátiny.

Jako kněz jste působil po válce v pohraničí. Vzpomínáte si, jak jste jezdíval za šumavskými farníky na motorce?
Jistě na to stále moc rád vzpomínám. Měl jsem tenkrát ministranta, dneska už je to také sedmdesátiletý děda. Jeho tatínek mi motorku spravoval. Koupil jsem ji načerno. Komunisté tenkrát motorky přidělovali a kněžím ji samozřejmě nedali. Byly sice na volném trhu, ale na tu jsem si zase nemohl našetřit. Jeden člověk ze Čkyně pracoval ve Zbrojovce, tak kradl částečky a motorku z nich potom smontoval. Byla pro mě cenově přístupná, ale potřebovala pořád opravovat.

Krátce po válce bylo na Šumavě jiné složení obyvatel než je tam v současné době, že?
Z velké části bylo původní německé obyvatelstvo už odsunuto, ale někteří tam stále ještě bydleli. Například v Horské Kvildě zůstalo německé obyvatelstvo. Drželi je tam, poněvadž potřebovali odborné pracovníky na porážení a svážení dřeva. Tenkrát se sváželo dřevo dolů k řece saněmi. Byla to práce velmi nebezpečná.
V Horské Kvildě bylo tenkrát asi třicet nebo čtyřicet dětí, které neuměly ani slovo česky. Učitel měl s nimi potíže. Já s nimi mluvil dvojjazyčně. V kapličce jsem s nimi mluvil německy, ve škole zase česky. Učil jsem je zpívat nábožné písně. Většina z nich se potom vystěhovala do Německa, psával jsem jim dokonce žádosti o dodatečný odsun. Červený kříž dbal, aby se rodiny rozdělené po válce daly zase dohromady.
Na Šumavě pak žili Maďaři nebo Slováci z Rumunska. Byla radost mezi nimi a s nimi pracovat.

Kostely, ve kterých jste tenkrát sloužil, pak komunisti v 50. letech nechali zničit.
Byly to moje první dva roky kněžství. Bydleli jsme ve Vimperku, kde jsem byl kaplanem. Zároveň jsem měl na starosti asi deset kostelů, počínaje Novým Údolím, až po Modravu, od Třístoličníku po Prameny Vltavy. Tyhle kostely pak skutečně většinou zbořili – například v Českých Žlebech, na Novém Světě, na Knížecích Pláních. Tenkrát kostely bořili opravdu pilně.

Mnozí kněží byli pozavíráni, někteří odešli do exilu. Jak se rodilo v člověku rozhodnutí zůstat a riskovat vězení, či odejít?
Na exil jsem nikdy nemyslel, i když jsme pomáhali přes hranice lidem, kterým hrozilo nebezpečí. Působil jsem na Šumavě v letech 1948 a 1949, nastoupil jsem pár měsíců po neslavném komunistickém puči. Byl jsem v šumavských farnostech první český kněz. Po odchodu německých spolubratří tam nastěhovali většinou Slováky z Rumunska, říkali tomu repatriace.
V Rumunsku žili tihle lidé dvě stě let, pěstovali tam kukuřici. Najednou je dali do lesů, kde jim nezbývalo nic jiného než kácet dřevo. Sžil jsem se s nimi. Jenže pak po mém odchodu do exilu museli také odtud odejít, protože se u hranic zřídilo vojenské pásmo a dali tam dráty.

Vy jste odešel do exilu, protože vám hrozilo zatčení, že?
Nikdy mě nenapadlo, že bych odcházel. Cítil jsem svou povinnost sloužit tady lidem jako kněz.
Jenže mě přišel varovat jeden esenbák, kterému kdysi můj táta, který byl také četník, pomáhal. V noci mi házel kamínky do okna. Řekl mi, že nás kněží chtějí spojit s nějakou aférou.
Potřebovali skandál, aby mohli několik kněží pověsit. Zkusili to už zázrakem v Čihošti, ale chudák kněz Josef Toufar jim při mučení zemřel. Všechno tenkrát zosnovali sovětští poradci. Tak to chtěli zkusit na nás tři kněží, Přišla za námi i slečna z pošty, která přepínala telefonické hovory. Dozvěděla se, že nás přijdou v noci zavřít. V noci proto, aby to lidé neviděli. Měli jsme být obviněni z vraždy jakéhosi muže, kterého našli nahého v lese s rozbitou hlavou. Potřebovali kněžský skandál. Tak jsme ještě ten den odešli, protože jsme to na hranicích dobře znali. Potom to odnesli jiní chudáci, kněží v procesu Babice, které oběsili.

Jaké to je být uprchlíkem a exulantem, který žije v jiné zemi a který ví, že se nemůže vrátit do vlasti?
Odcházeli jsme v naději, že to nebude trvat dlouho, a že se budeme moci brzy vrátit. Ale pak se to tak vyvíjelo, že jsme viděli, že naděje na návrat je nepatrná nebo skoro žádná. Uprchlík se musí naučit řeč, musí v nové zemi žít jako doma. Na druhé straně se touží scházet s krajany. Naše půlnoční mše byly přeplněné a velmi dojemné, poněvadž každého to táhlo domů. V Mnichově máme náš český kostel. Dneska tam chodí lidé, kteří v Mnichově studují nebo pracují. Kostel je místo, kde se mohou potkávat Češi a kde je jim dobře.

Sledoval jste z exilu, jak byla v Československu pronásledována církev a jak kněží a biskupové končili ve vězení nebo v internaci?
Myslím, že jsem to věděl lépe, než chudáci moji spolubratři tady doma. Ti věděli jen, co se doslechli od souseda. Ale my jsme dostávali do rádia úplné materiály. Byli jsme tak informování daleko lépe, než spolubratři, kteří tady ve vlasti hrdinně trpěli.

Ve Svobodné Evropě pracoval i básník a písničkář Karel Kryl. Znali jste se?
Přirozeně, Karel Kryl byl můj kolega. Byl to člověk věřící a měl dokonce plán, že nazpívá celou mši svatou. Některé pasáže už uměl, tak nám je zpívával v kostele svatého Štěpána, když byla mše přenášena rozhlasem. Takže posluchači v Československu mohli slyšet písně Karla Kryla, určené pro kostel a mši svatou.

Dobu nesvobody jste pomáhal lidem překonat i křesťanským vysíláním ve Svobodné Evropě jako Otec Karel. Nyní existují dokonce samostatné křesťanské rozhlasové i televizní stanice.
Existence křesťanského vysílání je něco jedinečného, z čehož se všichni radujeme.
Mohu se pochlubit, že jsem byl předchůdcem Radia Proglas, když jsem patnáct let česky vysílal náboženské pořady a bohoslužby z Mnichova.
Co jsem začal dělat v Mnichově ve Svobodné Evropě, se později rozvinulo v samostatný rozhlas. Moc a moc se z toho těším a poslouchám ho. Jsou to červánky a jaro naší církve po čtyřiceti či padesáti letech útlaku a nesvobody.

Prožil jste dvě totality, nacistickou i komunistickou. Myslíte si, že se může doba nesvobody znovu opakovat?
Bohužel může. Dějiny nám ukazují, že se vždycky někdo někde najde, kdo zotročí lidi. Zdá se, že se tomu lidstvo nevyhne. Musíme ale dělat všecko, aby se to neopakovalo. Pánbůh nám dal svobodu, abychom ji využili. Starejme se, aby trvala a abychom se zase nemuseli bát nějakého Hitlera nebo Stalina.

Prožíváte dlouhý a pestrý život. Nestýská se vám po mládí?
Abych řekl pravdu, zatím nejsem starý. Nepokládám se za starého, a i když jsem na vozíku a neslouží mi nohy, tak mi ještě naštěstí slouží hlava. Že bych litoval svého mládí, to mě nenapadá. Každý okamžik v mém životě, na který se dneska zpětně dívám, byl důležitý a jedinečný. Snažil jsem se dělat všechno co nejlépe.

Na které období nejraději vzpomínáte?
Když má člověk devadesát, má to jednu výhodu, že se můžete dívat dozadu na celý svůj dlouhý život. Tahle otázka je zrádná, poněvadž vybírat z devadesáti let něco lepšího nebo horšího je velmi těžké. Nevěděl jsem nikdy, co mě čeká. Šel jsem vždycky dál do neznáma. Jsem vděčný za každou chvíli života. Takže těžko mohu zodpovědět otázku, kdy mi bylo nejlépe, nebo kdy jsem se cítil nejužitečnější. Jsem více než šedesát let knězem a tahle služba mě naplňovala vždycky radostí.
Vybrat něco mimořádného ze svého života proto asi nedokážu. Vždycky jsem se choval tak, aby to bylo co nejlepší pro můj životní úkol, pro kněžství. Šel jsem od jednoho úkolu k druhému a všechny byly stejně důležité.

Musel jste nedobrovolně opustit vlast a odejít z farnosti, kde jste začínal. Nelitujete toho?
Myslím, že ne. Nebyl jsem žádný hrdina, do ničeho jsem se nedral a ani nic nevyhledával. Prožil jsem strašná léta, kdy kolem mě umírali mí nejbližší známí. Chodil jsem se například o prázdninách učit německy do Ktiše, kde byl kolega mého otce vrchní strážmistr Böhm. Měl čtyři kluky a tří padli za války na frontě. Zmrzli, rozstříleli je, roztrhali. Akorát jejich Pepík přežil, protože byl krátkozraký a vojančil jen v kanceláři.
Opravdu nemůžu říct, že něčeho lituji. To, co jsem dělal, jsem dělal, protože to muselo být. A snažil jsem se to dělat co nejlépe.

Žijete střídavě v Českých Budějovicích a v Mnichově. Myslíte si, že se daří odstranit napětí mezi oběma národy, které se táhne od války?
Naši němečtí krajané, ti, kteří byli po válce odsunutí, už většinou zemřeli. Je to přece jenom už přes šedesát let. Ale žijí jejich potomci, kteří jsou velmi vstřícní. Scházíme se na hranicích, když přijíždějí na poutě do svých bývalých rodišť.
My, Češi, jsme tam na poutích s nimi. Máme se rádi, jak jsme se bohužel nedovedli mít rádi dřív. Byly bolestné naše dějiny pod Hitlerem a později i dějiny odsunu a vyhnání. Ale dneska přejíždím hranice a vůbec nemusím ani přibrzdit, tím méně ukazovat papíry. Hranice je dneska otevřená, jsme společně v Evropě. V Německu máme české farnosti. Za to, jak se teď máme, můžeme být šťastní a děkovat Pánubohu, což ale děláme jenom málo.

Nastává advent, předvánoční čas. Co si přejete?
Byl bych rád, aby lidé adventní dobu opravdu prožili tak, jak se patří. Je to doba očekávání a těšení se na ohromnou událost, na příchod našeho Pána Ježíše Krista. Přeji všem lidem, aby si to uvědomovali.

Profil:
Mons. Karel Fořt se narodil 8. listopadu 1921 v rodině četnického důstojníka v Rožmitále pod Třemšínem. Byl skautským vůdcem, za což byl roku 1940 zatčen gestapem a vězněn. Poté se rozhodl pro kněžskou dráhu. Vysvěcen byl několik měsíců po komunistickém puči roku 1948. Jako kněz působil ve Vimperku, odkud spravoval šumavské farnosti. Pastoračně se staral o neodsunuté sudetské Němce.
Když kolem něj začal komunistický režim stahovat smyčku, utekl roku 1950 za hranice a zamířil na misie do Alžírska, kde zažil i nelítostný teroristický „národně osvobozenecký” boj. Pak odešel do Německa, kde postupně vybudoval síť českých center. Sám vedl českou farnost v Mnichově a působil v rádiu Svobodná Evropa, odkud je mezi posluchači známý pod pseudonymem Otec Karel.
Spolu s Janem Paulasem napsal autobiografickou knihu Život voněl člověčinou.
Před třemi lety obdržel od primátora Juraje Thomy vyznamenání Za zásluhy .
Žije střídavě v Českých Budějovicích a v Mnichově.