Nikdo nezůstal na pochybách, že na den plný přátelských setkání, hudby a zpěvu, stolů plných dobrot a zvědavých pohledů snad do všech koutů domova se všichni klienty počínaje přes sestřičky a uklízečkami konče moc těšili a pečlivě připravovali.

Snad největší trému měli členové hudebního souboru domova, kteří secvičili narozeninové vystoupení. „My tu zpíváme pořád, ale ještě jsme neměli takové publikum. Z toho jsme měli trému, nejhorší bylo se odhodlat," usmívala se Anděla Baborová. Její kolega Radoslav Caha dodává, že poslední dobou se parta muzikantů scházela a cvičila častěji, než obvykle. „Umíme velkou spoustu písniček, které zazpíváme, vybírala naše ergoterapeutka," nastiňuje přípravy na slavnostní okamžik.

Při něm nechyběla ani přání „oslavenci": „Ať mu vydrží ta pohoda, co tu je," pokyvuje hlavou podobně jako ostatní obyvatelé Marie Šináklová, která v domově žije už devět let. „Jsem tu naprosto spokojená, když se mě známí ptají, jaké to tu je, radím nebránit se stěhování do domova pro seniory, škoda, že jsem sem nešla ještě mladší, abych si to užila," usmívá se sympatická babička.

O tom, že má pravdu, se přesvědčila i někdejší zaměstnankyně domova Alena Dvořáčková. „Poprvé jsem tu byla na brigádě před čtyřiceti sedmi lety a od roku 1981 do roku 200 jsem tu pracovala. Moc ráda na to vzpomínám, byli jsme jako velká rodina, jak lidi, co tu bydleli, tak kolektiv zaměstnanců, a platí to tu pořád," zdůrazňuje bývalá sestřička. Včera si domov prohlédla doslova od sklepa až po půdu. Dnešnímu personálu závidí hlavně moderní vybavení. „My jsme tu třeba neměli ani výtah, všechno, včetně těžko pohyblivých klientů jsme nosili po schodech," vzpomíná.

Právě snaha, aby domov 
s přibývajícími lety díky neustálé modernizaci jen mládl, je podle ředitelky domova Ludmily Hoffelnerové zárukou, že zařízení, byť se již blíží důchodovému věku, může stále sloužit potřebám seniorů.