Proč jste se vydal na profesní dráhu lékaře, Co vás uchvátilo?

Na medicínu jsem šel s myšlenkou, že by to bylo dobré umět zachraňovat lidské životy a že v rodině by měl být doktor. Po prvním semestru mne pohltilo objevovat, jak naše tělo funguje, a to mi už zůstalo. Lidský organismus, nejen vlastní tělo, ale i duše, interakce člověka s okolím a vztahy s druhými lidmi, je něco úžasného, nikdy nebudeme vědět všechno. Spíš mám podezření, že se vším dosavadním rozsáhlým poznáním jsme přinejlepším jen lehce pod povrchem.

Jižní Čechy, to jsou pochody kolem Malše, sjíždění jezů na Vltavě, i východ slunce na Kleti, říká primář infekčního oddělení a od nového roku ředitel úseku interních oborů Nemocnice České Budějovice Aleš Chrdle.Jižní Čechy, to jsou pochody kolem Malše, sjíždění jezů na Vltavě, i východ slunce na Kleti, říká primář infekčního oddělení a od nového roku ředitel úseku interních oborů Nemocnice České Budějovice Aleš Chrdle.Zdroj: Archiv A. ChrdleOd roku 1995 pracujete v budějovické nemocnici. Je to pestrá práce? Co je zásadní, léčení, nebo prevence?

Baví mne klinická medicína, práce u lůžka nebo na ambulanci, tedy objevovat, co nefunguje a jak by se to dalo spravit. Je tam obrovské množství faktorů, které můžeme ovlivnit, aby výsledek byl lepší, než když člověk přišel do nemocnice. Některé odpovědi mají v sobě přímo pacienti, k některým poznatkům nám pomohou různá vyšetření a testy, něco musíme objevit medicínskou zkušeností a intuicí. Potom to vše dát dohromady a sdělit to pacientovi srozumitelným způsobem a umožnit mu, aby na základě toho mohl udělat informované rozhodnutí. Záleží na tom, co s tím udělá, my mu v tom pouze pomůžeme. Je jednoduché říct "berte tyhle tablety tolikrát denně, a tak dlouho a bude to dobré". Ale pokud pacient nevidí, že on sám musí také něco udělat a že to dělá pro sebe, proces léčení je neúplný. Tohle je krásné, navíc s plným vědomím, že pořád ještě hodně nevíme a že to může být jinak. A to vše musíte zvládnout u většiny pacientů za deset až dvacet minut. A to nemluvím o prevenci, to je velká nedoceněná studnice zdraví – nejlepší léčba je totiž vůbec neonemocnět. Ale dělat pro sebe něco navíc, když mne zatím nic nebolí a nic mne netlačí, to je někdy hodně náročné, což ve vyhrocené formě vidíme v současné veřejné debatě o očkování proti koronaviru.

Pět stálých sester společně s Lenkou Sýkorovou pracuje na infekční ambulanci, pomáhají tu i sestry z jiných oddělení.
Za ten rok si víc vážím laskavosti a úsměvu lidí, je to dnes už velmi vzácné

Jaké jste zažil pracovní posuny? Aktuálně vám přibude i nová funkce, že?

V práci působím od ledna 2019 jako primář infekčního oddělení a od ledna 2022 se stávám také ředitelem úseku interních oborů. Hlavní výhodou těchto pozic je, že kromě vlastní péče o nemocné mohu „pečovat o ty, kteří pečují o nemocné“. To znamená, že mohu vést lékaře i sestry k tomu, jak se mohou na svoji práci dívat, jak o ní přemýšlet, jak uvažovat, proč to či ono děláme, a společně můžeme vytvářet podmínky, abychom tu práci mohli dělat lépe. Baví mne, když otevřeme nějakou otázku nebo problém a místo nadávání a kritizování dané situace se bavíme o možných řešeních. Největší radost mi dělá, když to nejlepší řešení navrhnou lidé kolem mne a já jen zformuluji závěr a všichni víme, že tak je to správně. To pak není nutné něco nařizovat nebo přikazovat, lidé to už vzali za své. To kolektivní nebo moderně řečeno týmové nastavení je někdy dost pracné, ale má mnohem větší dosah než rychlé rozhodnutí šéfa.

Co je ve vašem oboru důležité? Dosáhl jste během své praxe nějakých zajímavých zjištění?

V našem oboru infekčních nemocí je ještě jeden hráč, a to živý mikroorganismus, který se podílí na vzniku nemoci. Donedávna jsme měli mantru – chytit, zabít. Ale postupem času zjišťujeme, že některé mikroorganismy jsou pro nás vlastně užitečné a bez nich stonáme. Například po podání antibiotik si poničíme mikroorganismy ve střevě, které nám prospívají. Jak to tedy udělat, abychom pomáhali a příliš neškodili. Takže neřešíme jenom vztah pacient – nemoc, ale také původce nemoci a jeho užiteční souputníci. Navíc se stále víc a víc objevuje rezistence na antibiotika, do budoucna nám to ještě dost zamotá hlavu. V každém oboru medicíny je tohle zvažování přínosů a rizik asi to nejtěžší.

Primář infekčního oddělení českobudějovické nemocnice Aleš Chrdle.
"Nejnáročnější bylo ztrácet pacienty," ohlédl se primář infekčního

Co je základním stavebním kamenem špitálu, jsou to samotní zdravotníci?

Jsem rád, že víc a víc se mluví o tom, že největším kapitálem v nemocnicích jsou právě dobře vzdělaní a uvnitř dobře nastavení lidé. Vzdělávání a zacvičování je řemeslo medicíny, které se učíme studiem, stážemi, zkušeností, zatímco vnitřní nastavení spíš mluví o umění medicíny, a to se také dá nacvičit a okoukat, ale musíme do toho dát kus sebe. Přitom se v tom neztratit, nechat si dost prostoru a sil i pro život mimo nemocnici. Nalézání rovnováhy mezi prací a životem mimo nemocnici je nedílnou součástí této výchovy. Díky covidu jsem si uvědomil, že nejen lidé, kteří umějí, ale především lidé, kteří chtějí, jsou to, co potřebujeme pro odvádění dobré práce. Ještě je tu třetí aspekt: lidé, kteří mohou nebo smějí – ale to je právě úkolem primářů, vrchních sester, ředitelů a dalších vedoucích pracovníků, aby vytvořili prostor, aby lidé mohli dělat to, co umějí a chtějí dělat dobře.

Co znamená epidemie koronaviru pro vás jako zdravotníky?

Covid je zatěžkávací zkouška pro všechny. Někteří mají najednou málo práce, a nevědí, co s tím, nás to postihlo z druhého konce. Najednou násobně víc práce, a hlavně takové, která se nedá odložit na později. Takže mobilizace všech sil, protože teď děláme to, co je důležité a naléhavé. A tak mobilizujeme, napřed vlastní síly a potom nabíráme další lidi z ostatních oddělení, jak se postupně náš covidový provoz rozšiřuje. V nadsázce mohu říct, že kdo u nás pracuje dva týdny, už dostane na zaškolení někoho, kdo tam je dva dny. Hlavně v prvních vlnách jsme dokázali využít tu vlnu solidarity lékařů a sester z ostatních oddělení, kteří přišli nebo byli převeleni, aby nám pomohli. Rozdělení do mikrotýmů na jednotlivých stanicích, koordinace zaškolení těch nových, pojmenování věcí, kde nejsme ochotni za žádnou cenu ustoupit v kvalitě péče, hledání těch nejhladších cest a postupů, to je věc, na kterou se nezapomíná.

Studenti Střední zdravotnické a vyšší odborné školy zdravotnické na Husově třídě pomáhají v budějovické nemocnici v péči o covidové pacienty.
Covid jsme si nevymysleli. Pacientům chybí rodina, před smrtí chtějí domů

Myslíte si, že covid změní fungování společnosti nadobro?

Covid nás všechny mění – ať chceme nebo ne. Záleží, jak dlouho se tomu, té změně, budeme bránit a jak tuto výzvu přijmeme. To vykolejení ze zaběhlých kolejí se už stalo, to nalezení nového je na nás. Vidím to kolem sebe, protože žiji v několika odlišných světech – jeden v práci, další doma a úplně jiný mezi přáteli. Tam vidím, o kolik víc jsou ty naše světy vzdálenější, než byly před covidem. Záplava informací v mediálním prostoru tomu nijak nepomáhá, dnes si každý může najít informace, které mu vyhovují a kterými si utvrdí svůj názor pro to své vidění světa. I tohle je nyní mnohem viditelnější než před covidem.

Jaké pozorujete změny u svých kolegů a pacientů? Jak se koronavirus na nich podepisuje?

Teď v podzimní vlně jsem viděl víc únavy a rozlady, lidé se ptají: „Kolikrát ještě tohle budeme muset absolvovat?“ Lidé z jiných oddělení zase vidí ty své nemocné, kteří čekají, protože jim nejde bezprostředně o život, a tuší, že pokud někdy covidové šílenství skončí, jim to teprve začne – několikrát odložené operace, nahromaděná méně urgentní vyšetření a další věci, které jsme nuceni hrnout před sebou. Tím se také zdravotníci budou muset probrat a vyrovnat se s tím.

Student ZSF JU Vít Mazák u vstupu na pracoviště JIP Nemocnice České Budějovice.
Vít Mazák pomáhá během pandemie na jednotce intenzivní péče v Budějovicích

Myslíte si, že hrozí zhroucení systému, jednotlivců?

Dost často se mluví o kolapsu zdravotnictví. Jako kdy to nastane. Lidé si to představují, že kolaps bude něco jako že se zhasne a všechno najednou přestane fungovat. To si nedovedu představit, protože znám ten systém zevnitř. Zdravotníci vždy něco udělají, i když to nebude úplně vše, co by se za běžných okolností dalo udělat. Co se týče covidu, dokud bude kyslík a morfin, základní péči budeme poskytovat vždy. Ale my jsme nastavení na víc než úplný základ. Spíš než kolapsu se bojím vyčerpání lidí – to příslovečné tisíckrát nic… Jak už jsem řekl, zdravotníci jsou zvyklí pracovat pod tlakem, ve stresu, s lidmi, kteří jsou v nepohodě. Ale i to má své hranice, a tak spíš můžeme koukat, jak postupně dochází k ústupu od toho, co jsme donedávna považovali za nepodkročitelné. Tedy ne ani tak kolaps zdravotnictví, ale slábnutí slušné a lidské medicíny. Za to nebudou moci zdravotníci, ale každý z nás svým dílem.

Také se mluví o krizi. Může se stát něco takového, co zasáhne všechny a všechno?

Já nevím, co vlastně krize je, tedy odkdy se nějaká nepříjemná situace začíná považovat za krizi. Když si vezmu, čím prošli naši předci jenom za posledních 100 let, máme se pořád velmi dobře. Co deset let, to nějaká krize, ale přitom nějak žili dál, nějak se s tím museli poprat. Někdy lépe, někdy hůř. Každého jednotlivce nebo rodinu zasáhly různé události jinou silou. Teď jsme žili v relativním blahobytu, jako společnost v české kotlině, i když je mi jasné, že pro některé lidi a rodiny byl a je i nyní život hodně náročný. Takže spíš to bude postupné, podobně jako s tím kolapsem zdravotnictví, slova se budou říkat, voda poteče a lidi se s tím nějak poperou. Ničím nerušený a trvale zajištěný blahobyt jsme probírali v marxismu leninismu a už tehdy jsme tomu nikdo nevěřili. Tak proč si nyní zoufáme, že se situace změnila, jsou jiné těžkosti a něco je jinak?

Primář infekčního oddělení Nemocnice v Českých Budějovicích Aleš Chrdle
Nakažený míč? Na otázky Deníku odpovídal primář Aleš Chrdle

Čím si krátíte volný čas? Čemu se věnujete kromě práce?

Rád čtu, ale poslední dobou čtu především odborné publikace a učebnice a občas si něco přečtu pro zábavu. To spíš zvládnu filmy, celý příběh za hodinu a půl, na to se čas dá vyhradit, i když není čas. S manželkou se rádi díváme na klasické britské detektivky – Agatha Christie nebo Vraždy v Midsomeru, s dětmi zase na Avengery nebo různé animované filmy. A společně potom potisící Harry Potter nebo Pán prstenů.

Jste i velký sportovec. Které aktivity máte nejraději?

Vždy mne bavil jakýkoli tělesný pohyb, a čím dál víc si vážím venkovních aktivit, ať už to je chůze, běh, jízda na kole či běžkách. Letos jsme s manželkou objevili sněžnice. Hlavně v poslední době mi tělesný pohyb pomáhá vyčistit si hlavu od emocí, spálit nadměrný adrenalin a další chemické produkty stresu a udržovat v aspoň základní kondici ten stroj, ve kterém bydlím a který mne provází životem. Ten stroj, moje tělo, mi někdy, hlavně poránu, dává najevo, že život bolí, ale když se rozcvičím, protáhnu nebo proběhnu, už zase spokojeně drží a jede.

Co vás ještě naplňuje? Co máte nejraději "u nás doma"?

Rád cestuji, a ještě raději se vracím domů – když to sečtu za celý život, víc než šest let jsem strávil v zahraničí, a to nepočítám dvoutýdenní rodinné dovolené. Jižní Čechy jsou místo, kam lidi jezdí na dovolenou - a my tady bydlíme! Tak se snažím, abych tu nejen bydlel, ale také žil. Pochody kolem Malše, sjíždění jezů na Vltavě, východ slunce na Kleti, kolo okolo třeboňských rybníků, běžky na obou stranách hranice na Šumavě, to jsou ty nejkřiklavější atrakce, ale v mnoha místech jižních Čech je ještě řada dalších a nedělám si iluze, že mnohé z nich ani neznám… Když tu máme kamarády nebo pracovní kolegy ze zahraničí, žasnou, kolik jednotlivých míst a aktivit máme do půl hodiny v dojezdu od svého domova.

Máte nějaké poselství, vlastní zjištění, které by ocenili naši čtenáři?

Covid nás vytlačil do větší nejistoty a nepohody, než jsme byli zvyklí. Ale nemusíme se tomu úplně podávat. Život nám pořád běží, časomíra se nezastavila. Takže vzkaz Jihočechům? Zkuste si každý den říct, klidně nahlas, co se vám ten den nebo týden podařilo, nebo co vám dělá radost. Jestli jsou kolem vás lidi, které máte rádi, řekněte jim to. Pokud jste natolik bohatí, že máte funkční telefon nebo internet a počítač, zavolejte nebo napište někomu, s kým jste dlouho nemluvili, kdo je ve vašem životě důležitý člověk. Zkuste každý den někoho z lidí kolem sebe, přistihnout při něčem, za co je můžete upřímně pochválit. Děkujte, nic to nestojí a vždycky se k poděkování najde důvod. Jinými slovy, buďme vděční za to dobré, co máme, a nebojme se to dávat najevo.