Daně jsou smutné, ale dějí se kolem nich i úsměvné věci

Co čtenáři v knize najdou?
Víceméně úsměvné historky a trochu historie, kterou už ani já nezažil. Vyslechl jsem ji ale během let z vyprávění mých starších kolegů, jeden sloužil dokonce ještě za Rakouska.

Co vás vedlo k tomu, že jste něco takového sepsal?
Daně jsou moje celoživotní zaměstnání a úsměvné historky jsem sbíral, stejně jako například citáty o daních. Když už jsem byl v penzi, oslovil mě nově vzniklý interní časopis Kurýr České daňové správy, který byl určen jenom pro zaměstnance, jestli bych tam něco nenapsal. Dodal jsem jeden fejeton, ten měl určitý ohlas, tak jsem přidal další. Kurýr pak zanikl, ale já už měl materiálů hodně a kolegyně, která měla na starost styk s veřejností, mi říkala, že bych to měl vydat knižně. Jako nakladatele jsem si vybral jihočeskou Donu a v knize je část toho, co vycházelo v Kurýru. Vybíral jsem historky, kde nejsem vázán mlčenlivostí a spíše starší, abych se nedotkl ještě činných lidí. Jsem známý tím, že si z daní dělám trochu legraci. Každý rok posílám úsměvné daňové novoročenky.

Mnoho lidí si ale asi nemyslí, že daně jsou něco legračního…
To opravdu nejsou. Daně jsou smutná věc (smích). Neznám nikoho, kdo by je platil s nadšením, včetně sebe. Ale přece jenom se kolem nich stane plno úsměvných věcí, chtěných nebo nechtěných, které stojí za zaznamenání.

Předtím jste vydával odborné publikace. Co se vám píše lépe?
Oboje se týká daní, takže bych to nechtěl rozlišovat. Moje malá vnučka chce, abych jí napsal pohádky, když píšu knížky, ale to neumím.

Jak jste se dostal k oboru? To asi není něco, o čem by člověk snil od dětství.
Absolventi středních škol tehdy dostávali takzvané umístěnky, čili bylo předem dáno, v kterém podniku nastoupí. Já jsem dostal umístěnku do jedné jindřichohradecké firmy. S tím jsem počítal, protože jsem tam byl 
o posledních prázdninách na odborné praxi, jenže se mi naskytla možnost jít pracovat do Prahy. A to mě jako osmnáctiletého značně lákalo. Tak jsem si vyběhal přepsání umístěnky, jenže mezitím místo v Praze obsadili, 
a já najednou zůstal měsíc po maturitě zůstal bez zaměstnání. Měl jsem ale spolužáka, který nastoupil na finanční odbor, a ten mi řekl, že tam potřebují ještě jednoho. Nastoupil jsem a zůstal 45 let.

Nikdy vás nelákala změna?
Ne, protože jsem se asi narodil jako státní úředník. 
A daně nejsou nezajímavé.

Jak se během let a hlavně revoluce váš obor měnil?
Základní principy daní se nemění. Někteří politici se je sice snaží potlačit, ale ty principy existují stovky let 
a pořád platí. Mění se však samozřejmě konkrétní daně. Po revoluci se změnily výrazně a bohužel se naše daňová legislativa dosud neustálila. Naše daně jsou také velmi složité, ale to budou vždycky, pokud chceme, aby byly ekonomicky efektivní 
a pokud možno spravedlivé. Jednoduché daně si může dovolit San Marino nebo Monako, ale my je budeme mít vždy trochu složitější. A zdaleka je nemáme nejsložitější v Evropské unii. Největším neštěstím našich daní je ale absolutní nestabilita. Permanentně se mění, například zákon o daních z příjmů už má čtyřnásobný obsah a během roku se někdy mění osmkrát až desetkrát. To je neštěstí jak pro občany, tak pro daňového úředníka.

Na státní úředníky se často snáší naštvání a zloba lidí. Setkával jste se s tím?
Slušnost je základní princip, který se musí dodržovat. Když vám někdo nadává, je to problematické, ale úředník se nesmí nechat vyprovokovat. Pro mě jako vedoucího pracovníka to bylo jednodušší, protože než se někdo rozčilený dopracoval až do mé kanceláře, chvíli to trvalo. Já mu pak řekl: posaďte se, co pro vás mohu udělat? Člověk, který sedí, totiž většinou nenadává. Samozřejmě i mezi státními úředníky, stejně jako v každém zaměstnání, jsou lidé lepší a lidé horší. 
A nedokážeme zařídit, aby tam byli jenom ti svatí.

Začal jste také vyučovat na vysoké škole. Proč?
Znal jsem se s profesorem Střelečkem, který působil na zemědělské fakultě a přišel za mnou, abych šel k nim učit. Říkal, že potřebuje někoho, kdo by vyprávěl o daních. Já jsem na to na začátku 90. let skutečně neměl čas, byla to hektická doba, protože celá daňová správa se vlastně budovala nanovo. On mě ale přesvědčoval s tím, že bych měl pomoci budovat vysoké ekonomické školství 
v jižních Čechách, až mě nakonec ukecal. A stejně jako 
u zaměstnání jsem u toho zůstal hodně dlouho. Teď už je to dvacet let.

Co vás na učení baví?
Lidé většinou řeknou, že jsem ve styku s mladými. Nevím, jestli je to přesně ono, spíše mě baví, že studentům něco řeknu a oni něco pochopí. Líbí se mi, když proniknou do principů daní, pochopí svá práva a povinnosti. Když se jen něco naučí nazpaměť, tak je napomenu. Nebaví mě zkoušet, ale baví mě dělat jakousi daňovou osvětu. Bez daní to totiž nejde, jsou to nervy státu.

Chcete dál vyučovat i v penzi?
Už se pomalu chystám 
k odchodu. Přicházejí mladí a já nechci zůstat nejstarším kantorem na fakultě.

Čemu se věnujete ve volném čase, kromě daní?
Historii Československa, léta 1914 až 1992. To mě zajímá nejen z hlediska daní.