Mazlení s hlínou. Tak popisuje svou práci Miroslava Potužníková ze Zdíkova na Šumavě. Keramiku dělá s láskou a navíc dobře, což dokazuje její úspěch v krajském kole podnikatelské soutěže Živnostník roku, kde skončila na stříbrné příčce.

Pětapadesátiletá Potužníková už od dětství tíhla k uměleckým oborům, lákalo ji především malování. „Doma jsem pokreslila úplně všechno, asi jako čtyřleté dítě jsem zjistila, že maluje i hliníková lžička, a počmárala s ní mamince kredenc,“ vzpomíná.

Než se však dostala ke keramice, trvalo to řadu let. Za minulého režimu totiž nemohla studovat výtvarnou školu. Vyučila se tedy knihařkou, poté pracovala v propagaci i vedla vlastní minimarket. Dětský sen si nakonec splnila až před dvanácti lety, kdy koupila pec a začala tvořit z hlíny.

Začátky bez peněz

Keramiku vyrábí poměrně netradiční starobylou technikou, kterou používali Keltové nebo jihoameričtí Indiáni. Hlínu zpracovává pouze prsty, nepracuje s hrnčířským kruhem. „Vzniklo to tak, že v začátcích jsem neměla moc peněz a na kruh zkrátka nebylo. Technika se mi ale velmi zalíbila, takže v ní pokračuji i dnes,“ říká.

Dílnu má Potužníková doma ve Zdíkově. Tráví tu prakticky všechen svůj čas, protože výroba keramiky zabere mnoho hodin. Nejdřív je nutno hlínu ručně vymačkat, pospojovat a vytvarovat. Poté se surový výrobek suší, dává do pece na přežah, glazuje a na závěr pálí. Takto se Potužníkové pod rukama rodí hrnce, čajové soupravy, talíře, misky i šperky. Vše pak ještě zdobí keltskými nebo indiánskými motivy.

Své výrobky také sama používá. „To je samozřejmé, přece nebudu pít z něčeho jiného než vlastních hrnků. Moje nádobí má navíc velkou výdrž, je to kamenina, takže se může dát do myčky i mikrovlnné trouby,“ komentuje.

Zájemcům nabízí zboží především na nejrůznějších řemeslných trzích. Prodej si zajišťuje sama a jezdí po celé republice. Přiznává, že konkurence v oboru je velká, ale vůbec se toho nebojí. „Keramiků je hodně, ale každý máme svůj styl. Díky tomu, že já používám starobylou techniku, jsou moje výrobky hodně odlišné. Říká mi to i spousta zákazníků, takže na to sázím,“ dodává Potužníková.

I když je její práce někdy náročná, změnu neplánuje. Tvorba keramiky jí totiž stále dělá radost. Líbí se jí i to, že má velkou svobodu, a říká, že bez mazlení s hlínou by už nemohla být.

Zároveň však také doufá, že jednou bude mít pokračovatele v rodině. „Původně to bylo tak, že moje dcera vystudovala keramický obor a chtěly jsme podnikat spolu. To ale bohužel celé změnil atopický ekzém a teď za mnou do dílny chodí vnuk. Vždycky říká: babičko, já chci taky mačkat, takže tam nějaké pokračování možná bude. Je vidět, že k tomu má taky vztah,“ doplňuje Potužníková s úsměvem.