Kliknutím zvětšíteV Českých Budějovicích v té době sice nebyl žádný průmyslový podnik strategického významu, důležitým cílem však bylo nádraží, kde se spojovaly trati od Prahy a Plzně s tratěmi od Lince a Vídně. Význam tohoto železničního uzlu ještě vzrostl s přibližující se frontou. První nálety Budějovičáci zažili již 22. března 1945, kdy si americké letectvo vybralo za svůj cíl kromě nádraží v Českých Velenicích také letiště v Plané. Na letišti se v tu dobu nacházela vojenská posádka, která měla přes 4000 mužů.
Nejvýznamnější nálety, které přinesly zkázu nejen nádraží, ale i městu a přilehlým osadám, se uskutečnily 23. a 24. března 1945.
Americké armádní letectvo zaútočilo na České Budějovice poprvé v pátek odpoledne ve 13.20 hodin ve výšce 21 500 stop, což je v přepočtu asi 6553 metrů. Na jižní část nádraží dopadlo celkem 72 pum o celkové hmotnosti 18 tun.
Přímý zásah dostaly dvě výtopny, skladiště a prostor u nákladních ramp, dále dva železniční mosty na tratích do Českých Velenic a Horního Dvořiště. Zničeno bylo 23 lokomotiv a zahynulo 53 železničářů. Pro Budějovičáky byl útok překvapivý zejména z toho důvodu, že nedoufali v bombardování západní armádou, kterou považovali za svého spojence.
O den později, v sobotu, 24. března 1945, začaly v Budějovicích v dopoledních hodinách nálety na nádraží a jeho okolí. Letouny tehdy shodily na prostory nádraží a přilehlého okolí celkem 3238 pum o hmotnosti 161,9 tuny. Došlo k vážnému poškození budov a nástupišť osobního nádraží. Vyřazeno bylo téměř celé kolejiště nákladního i seřaďovacího nádraží. Ničivé následky byly však i ve městě. Pumy zasáhly Havlíčkovu kolonii, Mladé, Pětidomí a Suché Vrbné.
Jednotlivé bomby dopadly na budovy v Lannově třídě, budovu soudu, divadla a další objekty. Celkem bylo zničeno 185 obytných domů, zahynulo 170 osob přímo při náletu. Další pak umírali na následky vážných zranění v následujících dnech. Otázkou zůstává, proč došlo ke značným ztrátám i mimo nádraží, které bylo původním cílem. Důvodem mohou být povětrnostní podmínky či špatné načasování při bombardování. Aby pumy zasáhly svůj cíl, tedy nádražní budovu, museli piloti americké letecké armády pumy shazovat už v Litvínovicích. Rizikem tedy bylo, že pokud piloti bombu neshodili ve správný okamžik, zasáhli bohužel namísto vytyčeného cíle jinou lokalitu.
Pod schody se nás tísnilo deset
Jak na letecké nálety vzpomínala před šesti lety i Helena Polcarová z Českých Budějovic:
"S blížícím se koncem války stále častěji létaly nad Budějovicemi svazy amerických bombardovacích letadel a s tím byly spojeny poplachy a ve škole odchody do sklepních krytů. Tam jsme byli namačkáni jeden na druhého, strachy bez sebe, letadla nad námi hřměla, ale naštěstí zatím nebombardovala. Bomby byly určeny do Rakouska a bombardování Lince bývalo někdy slyšet až do Budějc. V té době nám také Němci zabírali školy, potřebovali v nich umístit lazarety pro své raněné vojáky. Stěhovali jsme se z jedné školy do druhé a není snad jediné školy v Budějcích, kterou bych z té doby neznala. Ve třídách nás bývalo i šedesát.
V únoru 1945 byla bombardována Praha, také Plzeň a plzeňská Škodovka. To už se čekalo, kdy dojde i na Budějovice. A nemuseli jsme čekat dlouho. V pátek 23. března 1945 po poledni začaly houkat poplachové sirény. V našem domě nebyl žádný protiletecký úkryt. V ty dny bylo krásné, téměř letní počasí, hráli jsme si na dvorku a pozorovali letadla, ze kterých najednou začalo padat něco, co mi připadalo jako stříbrné proužky. Vzápětí jsme uslyšeli silné detonace a později přiběhl někdo zvenku se zprávou, že bomby spadly na nákladové nádraží. Nálet netrval dlouho, ale byli mrtví a ranění i velké škody. Někdo další přinesl zprávu, že se druhý den čeká nový nálet.
V domě nebyl žádný sklep, kde by se dalo ukrýt, jen malinký prostor na chodbě pod šikmým stropem, který tvořily schody do 1. patra. Naši domácí zde měli velkou bednu na zimní uskladnění brambor. Po zprávě o dalším bombardování bednu z tohoto miniprostoru vystěhovali a cihlovou podlahu pokryli slaměnými rohožemi, kterými zakrývali v zimě pařeniště. Víc se udělat nedalo.
Další den byla sobota, tenkrát normální pracovní i vyučovací den. Do školy jsme nešli. Krátce před polednem zazněly opět sirény a po chvilce už byl slyšet hukot bombardovacích svazů. My čtyři děti a několik žen z domu jsme se po prvních detonacích vrhly do tohoto miniprostoru, ležely jsme tam na břiše jeden přes druhého, s ústy otevřenými dokořán, poučené, že se tak čelí ohluchnutí z tlakové vlny při výbuších. Dodnes nechápu, jak jsme se do toho miniprostoru mohly vejít, bylo nás jistě aspoň deset. Muži drželi zevnitř chodby vchodové dveře do domu ve snaze zabránit náporu tlakových vln. Náš domek byl zásahu ušetřen.
Jedna z posledních bomb, která byla pravděpodobně určena Jižní zastávce, zasáhla dům, ve kterém bydlel náš dědeček se dvěma svobodnými sestrami mé maminky. Bomba proletěla půdou, bytem v 1. patře, který úplně zdemolovala, a skončila v přízemí u dědečka v kuchyni. Dědeček přežil díky tomu, že ve chvíli dopadu byl v pokoji. Měl jen přeražený nos a odřeniny od padajícího zdiva. Po skončení náletu, když nám přišel říci, že přišli o všechno, ale přežili, byla jsem se s rodiči podívat, co dokáže jediná bomba. Ten pohled vidím jako dnes – všechny dveře a okna vyražené, místo dědovy útulné kuchyňky jen změť zdiva, černých půdních trámů, ohořelé kusy nábytku, všude kusy cihel, hrůza.
O několik dní později jsem se dozvěděla, že bombardování nepřežily tři moje kamarádky…
Druhý den po náletu začal exodus budějovických obyvatel do okolních lesů, kde všichni chtěli najít úkryt před případným dalším bombardováním. Večer se tyhle průvody vracely zpět a takhle to pokračovalo celý týden," končí vyprávění.
12
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
