Od roku 2007 spoluvytváříte digitální archiv Státního oblastního archivu v Třeboni přístupný zdarma na internetu. Můžete přiblížit, co to je za projekt a co tam lidé mohou nalézt?
Jihočeský DigiArchiv vznikl v roce 2007 díky prozíravému rozhodnutí vedení třeboňského archivu zavést moderní informační technologie do archivnictví, a to především ze dvou důvodů. Jednak kvůli snazšímu badatelskému přístupu k archiváliím, jednak kvůli ochraně písemného dědictví. Každý zájemce o historii tak může nahlížet do nejvyužívanějších archivních pramenů, mezi nimiž stále dominují matriky. K dispozici jsou však i další archiválie, využitelné k rodopisu, například soupisy poddaných vedené vrchnostenskými kancelářemi do konce období feudalismu. Největší počet uživatelů DigiArchivu proto zaujímají genealogové.

Jak je DigiArchiv navštěvovaný a které materiály návštěvníci nejvíce vyhledávají?
DigiArchiv zaznamenává denně zhruba 2 000 badatelských přístupů, což je s klasickým využíváním archivních studoven pochopitelně nesrovnatelné číslo. Nyní je celkem zaregistrováno více než 12 000 uživatelů z tuzemska i zahraničí, přičemž tento počet neustále stoupá. Nejvyužívanější jsou dlouhodobě jihočeské matriky, které čítají přes 1,2 milionu snímků z takřka 6 900 knih. Matriky, stejně jako ostatní prameny se průběžně opatřují elektronickými indexy tak, aby bylo možné vyhledávat konkrétní záznamy třeba podle příjmení. Ale to je opravdu dlouhodobý úkol.

Jaké archiválie se v současné době digitalizují?
Z rozsáhlých projektů nyní probíhá intenzivní zpracování všech jihočeských sčítacích operátů (sčítání lidu, domů a tak dále), které postupně zpřístupňujeme podle jednotlivých lokalit v bývalých soudních okresech, a to od úrovně samot. Jako první byly veřejnosti předloženy sčítací archy 
z Českobudějovicka již v loňském roce. Na těchto pramenech se digitalizace projevila zvlášť pozitivně, protože patřily badatelsky mezi nejvyužívanější a jejich fyzický stav byl a je velice špatný. Vedle sčítání lidu probíhá zpracování kronik, historických map a technických výkresů 
a dalších dílčích úkolů. Mezi rozsáhlé prameny, pro něž se v současnosti připravují databáze, aby mohly být digitalizovány, patří i urbáře a pozemkové knihy.

Jaký typ archiválií máte vy osobně nejraději, co je „nejbližší vašemu srdci"?
Podle mého názoru by měl archivář přistupovat ke svěřenému archivnímu bohatství vždy s úctou, ať už bylo pořízeno v jakékoliv době či oboru. Přesto však musím přiznat, že blízké jsou mi písemnosti z 19. století, především z firemního prostředí.

Co rozhodlo o tom, že jste šel studovat archivnictví, tedy obor, o kterém mnozí lidé ani netuší, že existuje?
Na svůj hlavní podnět ke studiu archivnictví si už vlastně ani dost dobře nepamatuji. Zřejmě to bylo zapříčiněno zájmem o písmo a dějezpyt již v dětství, později se přidala genealogie a další pomocněvědné historické disciplíny. To vše a ještě mnohem více se v archivnictví spojuje do jediného oboru. Jednoho dne jsem si podal přihlášku, rozjel se do Prahy na přijímací zkoušky a ono to vyšlo.

Bydlíte v Hůrkách nedaleko Lišova. Co si myslíte o významu 
a přínosu regionálních dějin a dějin malých obcí?
Přestože (mikro)regionální dějiny u některých historiků nevyvolávají velký obdiv, jsem si jist, že své místo 
v historiografii mají. Široká veřejnost potřebuje získat povědomí o svém nejbližším okolí, vesnici či třeba jen 
o mlýnu. Je to jedna z možností, jak zajistit zájem o prostředí, v němž žijeme, získat úctu k opravdovým hodnotám budovaným našimi předky i současníky, a to napříč generacemi. Dlouhé vědecké statě s historickými pojednáními si běžný čtenář do ruky nikdy nevezme. Tento fenomén je vidět třeba na kronikách, zacházení s nimi a na jejich pokračování. Vesnice, kde se lidé snaží žít v duchu historických tradic, si vedou své vlastní knihy (myšleno různé záznamy), byť třeba nejsou ani obcí, protože se cítí součástí svých vlastních dějin. A pokud je tomu naopak, vykořeňují samy sebe.

Kromě toho, že jste archivář, jste také sběratelem tradičních papírových obalů od čokolád. Co vás k tomu přivedlo?
Zatím stále nezpracovanou sbírku papírových obalů 
od čokolád jsem „založil" se svou sestrou tak nějak mimoděk v raném dětství, protože se nám líbily obrázky 
na tom, co nám zůstalo po samotné konzumaci kakaových tabulek. Nepovažuji ji oficiálně za mimořádně cennou ani rozsáhlou, ovšem ze subjektivního pohledu si ji cením velice. Čítá asi 800 kusů, přesný počet neznám, ale zřejmě jich bude více. Nejstarší z nich sahá zhruba k roku 1950. Většina pochází z vlastních zdrojů, od dárců je jen nepatrný zlomek.