Jak jste se dostal k hasičům?

S hasičinou jsem začal poměrně hodně mladý, v roce 1962. To mi bylo 16 let. Tehdejší okrskový ředitel Matěj Kysela mě do hasičiny naverboval při požáru mlýna v Ledenicích. S dalšími kluky nás naložil do hasičské „ereny" a jeli jsme k mlýnu. Zásah sice nebyl nutný, ale měli jsme vybavení jako hasiči, helmu a opasek, na něm ještě sekyrku. Když jsme se po skončení zásahu vrátili zpátky, říkal nám: „Teď už jste byli skoro jako hasiči, tady máte přihlášku a budete hasiči opravdovský." (Smích)

Které funkce jste u hasičů zastával?

Od roku 1976 jsem fungoval u hasičů na úrovni okresů. Nastoupil jsem jako technický pracovník, pak jsem pracoval v oddělení prevence mládeže a následně jako okresní velitel. Časem ze mě udělali šéfa a tato funkce mi už zůstala. Do minulého týdne jsem byl služebně nejstarší starosta Okresního sdružení hasičů a služebně nejstarší starosta Krajského sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska.

Jaké to bylo?

Krásné. Něco vám řeknu, i když to bude znít jako fráze. V okresech teď máme 11 tisíc členů, ale dřív to bylo vždycky tak nějak přes deset tisíc členů. Troufnu si říct, že z těch 10 až 11 tisíc lidí mám i v současné době 200 nebo 300 těch, které považuji za opravdové kamarády či přátele. A jsou mezi nimi kluci i holky, kterým je 20, ale taky 80 let. To jsou takoví přátelé, že když o půlnoci přijedu do jakékoliv vsi a zabuším tam starostovi sboru na okno protože není vesnice, ve které bych nevěděl, kde bydlí starosta a řeknu mu „tady Venca Žižků, potřeboval bych pomoc", tak ten člověk vstane, obleče se, půjde a nebude se ptát, s čím potřebuji pomoc. Možná si jen řekne, že nejsem normální. (Smích) Já si ale tohohle vážím víc, než kdybych dostal Řád práce. A to říkám naprosto upřímně.

Je snadné získat do sborů dobrovolných hasičů nové členy?

Není to problém, protože ve většině vesnic je to krásná rodinná tradice. Dědí se to z dědka na kluka.

V obcích je i mnoho dobrovolných hasiček…

To je pravda. Hezkých holek jsou tisíce. Každá je krásná, ale já si těch děvčat, která dělají dobrovolnou hasičinu, vážím o to víc, že se nestydí obléci do montérek a létat po hřišti. Druhá se tamhle nafintí, namaluje obočí a pak někde korzuje. Tyhle holky se ale mučí na hasičině a nestydí se za to.

Myslíte si, že může hasičinu na závodní úrovni dělat každý?

Ten, kdo chce hasičinu dělat špičkově a mít úspěchy, byl měl být ideálně atlet. Člověk, který v atletice třeba úplně nevynikl, nedostal se na úroveň kraje nebo okresu, ale je i přesto pořád výbušný. Má k tomu vlohy a je manuálně zručný. Tam jsou třeba disciplíny, jako běh na sto metrů s překonáváním překážek, přeskočit po kladině, spojit hadice nebo roztáhnout hadice. Manuální zručnost by v tomhle případě byla k ničemu, kdyby v sobě člověk neměl tu výbušnost, ten sprint, schopnost soustředit se a v okamžiku, kdy vystřelí, tak vyrazit. Je třeba to zkombinovat.

Je nějaký problém, se kterým se hasiči musejí potýkat?

I v hasičině jsou problémy, stejně jako ve všem ostatním. Je to práce s lidmi, takže někdy problémy jsou. Hasiči, které my zastřešujeme, jsou téměř ve všech vesnicích, i v těch malých obcích. Sbory dobrovolných hasičů jsou rozdělené hasičsky na jednotky požární ochrany. Některé stupně těchto jednotek působí i v těch nejmenších obcích, a to jsou sbory určené jen pro zásah v daném místě. Takzvané trojky jsou už určené i pro zásah v sousední vesnici nebo je můžou povolat i třeba v rámci okresů, takže podle toho mají příslušnou výzbroj.

Podle mě je třeba, aby i v nejmenších obcích byli lidé proškoleni, náležitě vybaveni a schopni někomu pomoct. A to nejde jen o oheň, protože požárů není dnes tolik jako v minulosti. Jedná se o spoustu jiných věcí nehod nebo neštěstí.

Takže i sbory v malých obcích mají nezanedbatelný význam…

Rozhodně. Když třeba hoří les, tak kluci z té konkrétní vesnice ví, že se tam dá jet po louce, ale bohužel v půlce té louky je dvoumetrová meliorační stoka, kterou nepřejedeš. Místo toho musíš jet o kilometr dál, kde je můstek.Ti kluci to ví, i to, kde je ve vesnici rybník. Kdežto když tam pojede někdo, kdo místo nezná, bude bloudit. Proto říkám, že je ideální, aby v každé obci bylo pokud možno vybavení potřebné pro místní zásah. Aby tam hasiči měli stříkačku, která funguje, aby bylo možné dát jí třeba na rybník a natáhnout dopravní vedení k chalupě, když tam přijede cisterna. Hasiči z větší jednotky požární ochrany, kteří na místo dorazí později, jim pak doplňují vodu a oni už o to více nemají starost.

Tento cíl se podařilo naplnit?

Hejtmanovi Jihočeského kraje Jiřímu Zimolovi se podařilo sehnat přes Jadernou elektrárnu Temelín peníze, které dal dobrovolným hasičům. Já jsem ze své pozice rozhodl, že za ně nakoupíme věci, které jsou potřebné právě do takových malých obcí. Koupili jsme motorové pily, protože když přijde vichřice, tak se pak lidé nemají jak dostat do práce. Jednotlivé obce jsme vybavili plovoucími čerpadly nebo elektrocentrálami. Takže to považuji za takový majstrštyk.

KLÁRA SKÁLOVÁ