Díky muzice jsem poznal svou budoucí manželku Marii

/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ V minulém díle (Za tatínkův úmrtní list jsme museli nacistům zaplatit) vzpomínal na svého tatínka, jenž za války počátkem 40. let zahynul v nacistickém vězení, a okrajově se také zmiňuje o své celoživotní lásce, kterou byla a stále ještě zůstává hudba.

„Celý můj život je velice bohatý a jsem s ním celkem spokojený, i když někdo už na něj ve věku, který mám, naříká," usmívá se Luděk Michal, který bydlí v Jindřichově Hradci v domě, kam za ním docházejí s obědem pečovatelky.

„Pocházím celkem z pěti sourozenců, bohužel jedna sestra i bratr mi už před lety zemřeli. S bratrem Lumírem, který stále ještě žije, jsme oba umělecky založení. Lumír dobře maluje, já jsem zase po našem tátovi zdědil hudební sluch a od mládí mě to k hudbě táhlo.

Tatínek byl v městské radě a tehdy existovala možnost  tři žáky zdarma nechat učit hrát na housle u pana Homoly. Dostal jsem se mezi ně a chodil pak k němu do houslí. Říkal mi, že jsem šikovný a nutil mě, abych hrál i na violoncello, jenže to se mi nelíbilo. Dodneška mám rád housle, už proto, že mají příjemný lidský hlas a velký rozsah. Sám jsem se pak naučil hrát na kytaru a na další nástroje, také jsem ale rád sportoval, hrál jsem fotbal, ale také divadlo.

Když pan učitel Homola zjistil, že jsem schopen prvního, druhého i třetího hlasu,  což jsem do té doby ani sám netušil, mému tátovi povídá: Francku, ten kluk je šikovnej, dejte mu nějaké hudební vzdělání.

Tak jsem si hned v roce 1939 požádal do vojenské hudební školy, vyhověli mi a sdělili mi, že mě přijmou. Jenže přišla druhá světová válka, takže jsem bohužel do žádné hudební školy ani nenastoupil.

Později jsem na vojně ale přece jenom u muziky byl, sloužil jsem totiž u vojenské hudby v Jindřichově Hradci. Držel jsem se blízko domova, protože jsem měl nemocnou maminku. Narukoval jsem původně sice do Českých Budějovic, ale hned jsem požádal o přeložení blíž k domovu, tak mi tenkrát vyhověli. Dokonce jsem pak na vojně jeden čas zastupoval i kapelníka, když jsem řídil doprovodný soubor, trumpety a lesní rohy.

Muzika mě provází celý život. Účinkoval jsem v mnohých hudebních souborech, většinou jsem hrával na housle. V Žirovnici byl jeden můj bratránek kapelníkem, který nutně potřeboval bas, tak mi doporučil, abych hrál na bas trombon. V Žirovnici jsme také založili soubor tamburašů, což byla taková hudební jugoslávská specialita.

Všude, kde jsem byl, jsem vždycky zakládal nějaký hudební nebo pěvecký soubor nebo v něm aspoň účinkoval. Hrával jsem v orchestrech první housle, na kytaru jsem zase hrával country styl. Muzikou jsem se občas i dobře přiživoval, učil jsem hrát na housle i na kytaru hodně holek a kluků.

V mládí jsem se líbil holkám a měl je rád, nebyly mi protivné. Nebyl jsem ale žádný sukničkář, chodil jsem s nimi, dokud jsem byl svobodný. S manželkou jsem se poznal díky muzice. Měli jsme s bratranci Gustou a Láďou Voráčkovými takovou malou kapelu, byl to krásný život. My jsme hráli housle, trumpety s námi hrával Miroslav Pustina. Objevila se tam jakási Libuše Kolářová, přicházela ještě s jednou další slečnou, která se mi ohromně líbila. Jmenovala se Marie Pišanová, byla vždycky tak hezky upravená, vzpomínám si i po letech, jak  mívala hezky zahrnuté ponožky. Zdála se mi pokaždé taková pěkná a pořádná, tak  tu jsem si později i vzal.
Moc dobře jsem se tenkrát oženil, manželka Marie mi ale bohužel už před lety zemřela. Měly jsme spolu dvě pěkné holky, Jitku a Marii, které už samy dávno mají děti. Dokonce teď jednu svou pravnučku vyučuji hraní na kytaru.

Muzika mě stále drží, ale kromě ní jsem ve volném čase i sportoval. Odmalička jsem měl rád fotbal, sám jsem ho docela obstojně hrával. Byl jsem hodně hbitý, hrával jsem na pravém halvu, ale také jsem dost dlouho chytal v bráně, a to jsem byl brankářem docela úspěšným.

Vzpomínám si, jak do Kamenice nad Lipou jednou přijeli hrát internacionálové, bývalí českoslovenští reprezentanti, a já měl tenkrát hrát proti nim. Po válce mě pak dokonce chtěla Kamenice koupit, abych hrál v jejich mužstvu na halvu, jenže já byl vždycky žirovnický patriot, tak jsem to odmítl. Dobrým fotbalistou jsem ale asi tenkrát byl, když mě chtěli koupit.

Celý život jsem pracoval jako soustružník perletě, kterým jsem se vyučil, ale koncem 60. let jsem o tuto práci přišel. Když přišly události roku 1968, byl jsem tenkrát v hlavním proudu. Vystoupil jsem na okresní konferenci a měl velký úspěch s podporou nového vedení. Když se to pak ale obrátilo, byl jsem vyloučený, přišel 
o práci a musel jsem si pak hledat nové zaměstnání. Nestěžuji si ale a neříkám, že jsem trpěl, protože životem jsem vždycky procházel tak nějak docela slušně.

Hledal jsem si tenkrát nové zaměstnání asi na pěti místech, ale nemohl žádné sehnat. Až se mě ujal tehdejší vedoucí tajemník v Jindřichově Hradci Boček, a ten mi řekl: Tebe k lopatě nedostanou! Nevím, proč se to tak tenkrát říkalo, jako kdyby byla práce s lopatou nějaká hanba. Aspoň pro mě nikdy nebyla. Jak se mě tajemník zastal, pomohlo to. Přišel jsem pak na úřad práce, kde mi dali na výběr z několika volných  míst.

Vybral jsem si fabriku Partex Nová Včelnice a nastoupil tam. Protože mě tam znali z působení ve fotbale i v muzice, tak jsem tam šel vlastně jako domů. Přijali mě tenkrát opravdu velice vlídně. Napřed jsem dělal na propagaci a potom jsem pracoval na obchodním úseku. Měl jsem na starosti kontrakty a hodně jsem jezdil. Vydržel jsem tam dělat až do důchodu,  do kterého jsem odešel v osmdesátých letech.

Co mi pomáhá a co mě těší? Víte, celý život se snažím být optimistou. V každém úseku života jsem dělal muziku, buď jsem byl členem souboru nebo nějaký soubor vedl. Když jsem bydlel v jindřichohradeckém pečovatelském domě, tak i tam jsem založil pěvecký a hudební soubor. Teď jsem se přestěhoval sem, ale nový hudební nebo pěvecký soubor už asi zakládat nebudu…

Vyprávění zaznamenal Radek Gális