Jí se ale podařilo mnohem víc. Nakonec si totiž ze soutěže domů přivezla stříbrnou medaili 
v kategorii zoologie.

Jaké to je uspět v daleké zemi
 v tak veliké konkurenci podobně nadaných lidí z celého světa?
Samozřejmě to beru jako úspěch, ale nebylo to pro mě na soutěži to nejdůležitější. Zkušenosti a navázání nových přátelství napříč státy 
a kontinenty, to pro mě znamená daleko víc. Člověk si navíc vyzkoušel prezentovat 
v angličtině, to bylo také důležité.

Když jsme se viděly na konci minulého roku, říkala jste, že je soutěž rozdělená na dvě části, jedna pro studenty z Číny, druhá pro ty z ostatních zemí…
Letos to bylo trochu jinak. Údajně už v loňském roce to bylo tak, že organizátoři spojili čínskou a mezinárodní sekci dohromady. V letošním roce tak mezi sebou soutěžilo asi 400 studentů z Číny a 34 mezinárodních projektů, jež porotci hodnotili a pak udělili ceny.

Kolik tam bylo studentů 
z České republiky?
Jeli jsme tam čtyři studenti z České republiky a pak tam 
s námi jela ještě paní z Českého svazu vědecko-technic-kých společností. Díky němu jsme se mohli do Pekingu vůbec vypravit, jelikož má již dlouhodobé kontakty 
s Pekingskou asociací pro vědu a techniku. Navíc nám svaz financoval cestu.

Jak soutěž probíhala?
Klání bylo založené na obrazové prezentaci. Soutěž se dělila na čtyři kategorie 
a každá měla svoje porotce.

V průběhu prvního dne za námi chodili porotci a my jim popisovali, o čem ten náš výzkum je. Druhý den za námi chodili pro změnu zástupci univerzit a firem a udělovali speciální ceny. Poslední den potom chodila veřejnost, 
to už ale nebylo v rámci soutěže. Většinou to byli studenti s rodiči. To ve mně zanechalo asi největší dojem.

Proč?
Když chodí porotci, tak je člověk nervózní. Netuší, na co se porotce zeptá, ale zároveň ví, že bude hodnocený. Některé porotce výzkum ani nezajímá. Lidi, kteří přišli poslední den, ti se opravdu zajímali 
a ptali se.

Číňané jsou takoví, že se 
s každým chtějí fotit, jak nejsou na cizince zvyklí. To bylo milé. Sice se ze zdvořilosti vždycky na něco ohledně výzkumu zeptali, ale nejdůležitější pro ně bylo nechat se vyfotit. (Smích)

Vy jste v Pekingu soutěžila 
s výzkumem švába amerického. V čem vaše práce spočívala?
Za pomoci profesora Dalibora Kodríka z Entomologického ústavu Biologického centra Akademie věd jsem zkoumala biochemickou charakterizaci amyláz u švába amerického.

Konkrétně by se dalo říct, že jsem zkoumala, jak by se dal zvýšit účinek insekticidu, tedy jak urychlit hubení tohoto hmyzu pomocí speciálních hormonů z těla švába.

Za prvé by to bylo šetrnější k přírodě a za druhé daleko rychlejší, což je potřeba, protože švábi přenáší řadu onemocnění.

Zaujal vás samotnou na soutěži nějaký projekt?
Když byl den, kdy porotci udělovali speciální ceny, tak jsme věděli, že k nám žádný 
z nich nepřijde, protože ti přednostně obcházeli projekty z medicíny, počítačů, jednoduše těch věd, které táhnou, takže jsem měla možnost projít si práce ostatních.

Zajímavé projekty byly podle mě v IT technologiích. Slepecké náramky, hole, které pomůžou v nouzi, tyto technické věci byly opravdu promyšlené.

Měli jste v Pekingu čas navštívit nějaké památky?
Areál, kde se soutěž konala, leží na kraji Pekingu, takže byl trochu problém s dopravou, ale jeden den jsme měli výlet do Letního sídla císařů. Cesta trvala pomalu déle než samotná prohlídka, ale zážitek to byl obrovský. A poslední den nám naše delegátka zařídila, že jsme se byli podívat na Velkou čínskou zeď.

Jak vám chutnala čínská
kuchyně?
V areálu univerzity, kde jsme bydleli, bylo stravování formou švédských stolů, takže tam si člověk vždycky něco vybral. Ale rybí hlavy nás opravdu moc neuchvátily. To není to, co mám ráda. Ke každému jídlu jsme měli meloun jako jistotu, hodně často byly také nudle. Těch tradičních čínských potravin tam bylo dost, ale na mnohé z nich jsme neměli odvahu.

Přivezli jste si nějaké suvenýry?
Jednou nás vzali do silk marku, což je obchod určený přímo pro turisty. Tam to byl občas boj, protože ceny byly opravdu hodně nahoře. Takové tričko stálo kolem 550 juanů, což je v přepočtu přes dva tisíce českých korun. Ale dalo se to usmlouvat klidě na 25 juanů.

My jsme tam šly ještě s jednou kamarádkou z Česka 
s tím, že to spolu zkusíme nějak usmlouvat, ale když tamní prodavači viděli, že se známe, tak si nás rozdělili.

Jak to smlouvání vypadá v reálu?
Oni nabídnou cenu, když se to nelíbí, tak dají slevu. Z těch 550 juanů mi slevili na 400, 
to člověk potom musí dělat gesta, jako že je prodavač padlý na hlavu, že tohle zákazník nekoupí. Oni následně vyndají kalkulačku a řeknou, ať tedy napíši cenu já. My jim samozřejmě vždycky dáme cenu nízkou, to se rozčilovali, že si z nich člověk dělá srandu. Tak pak dají zase cenu oni a takhle se pokračuje.
Když pak člověk odchází 
z obchodu, tak jsou schopni to dát za minimum, ale většinou je to tak, že dokud něco nekoupíte, z obchodu vás nepustí.