V roce 1961 odňal stát původním vlastníkům po jejich emigraci dům č. 425 s pozemkem v dnešní ulici Dr. Stejskala, přiléhající k budově Jihočeského divadla. Objekt divadla pak byl v letech 1989–92 stavebně propojen s onou konfiskovanou budovou.

Oldřich Mikulík a ing. Jaroslav Hájek, právní nástupci původních vlastníků domu č. 425, uplatnili v roce 1991 nárok na vydání nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb., ale bezvýsledně, a v červnu 1996 podali žalobu, v níž se domáhali uzavření dohody o vydání.

Těžké rozhodování

Tři rozhodnutí okresního soudu vždy zrušila vyšší instance. Nakonec v roce 2004 krajský dospěl k závěru, že dům č. 425 již neexistuje a nelze jej proto vydat. Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců zamítl. Ti nato podali ústavní stížnost.

Ústavní soud letos v březnu znovu zdůraznil, že restituční zákony je třeba vykládat tak, aby byly zmírněny následky majetkových křivd. Obecné soudy tedy „nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona (č. 403)“, ale musejí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel (restitučního) zákona.

V dané věci soud uzavřel, že „neexistuje překážka, aby takováto konkrétní část věci byla stěžovatelům vydána“.

Případ „vedlejší budovy Jihočeského divadla“ se tak vrátil před krajský soud.

Stát už nevlastní?

Pracovník ÚZSM mj. poukázal na společnou žádost ÚZSM a města Č. Budějovic ke katastrálnímu úřadu o to, aby byl zapsán odpis dotčených nemovitostí z listu vlastnictví státu a zapsány na list vlastnictví obce. (Podrobnosti v našem listě 22. června.)

Nemravné?

Zástupkyně žalobců kroky ke zrušení samostatných parcel označila za obcházení zákona v rozporu s dobrými mravy a provedené úkony neplatnými. Zástupce úřadu zdůraznil, že nemovitosti převedli městu až poté, kdy měli pravomocný rozsudek o zamítnutí žaloby o jejich vydání a nadstandardně čekali ještě na stanovisko Nejvyššího soudu. Pak pokračovali v plnění rozhodnutí MK z března 1992. Podle žalovaného nejsou splněny další podmínky pro vydání – v žádosti o vydání nemovitosti postrádá doklad o tom, že nedošlo k jejich vypořádání v USA v šedesátých letech v rámci mezivládní dohody. Dále argumentoval výzvou žalobců k ministerstvu pro správu národního majetku z dubna 1991 o finanční vypořádání za přestavěný objekt. Citoval také poznámku na listině z ministerstva financí z března 1995 – „Nelze vydat, začleněno do Jihočeského divadla, Američani chtějí pouze náhradu za zhodnocení stavby“. I to je prý důkazem, že o vydání věci nebylo žádáno.

Právní zástupkyně pánů Mikulíka a Hájka zmíněný blokační paragraf zákona č. 172/1991 Sb. vyložila ve smyslu judikátu Nejvyššího soudu ČR, totiž že restituční nárok oprávněných nezaniká pravomocným rozhodnutím soudu, ale až poté, kdy tito vyčerpali veškeré legitimní možnosti k dosažení svého práva. A tou je jistě i případná ústavní stížnost, uvedla právní zástupkyně žalobců. Úkony k převodu nemovitosti na město jsou tedy podle ní neplatné.

Krajský soud vázaný názorem ÚS poté potvrdil, že stát je povinen uzavřít s O. Mikulíkem a J. Hájkem dohodu o převodu vlastnictví dotčených nemovitostí.

Předsedkyně senátu v odůvodnění mj. uvedla, že žádost o vydání věci v roce 1991 restituenti nedoložili zmiňovaným potvrzením, ale že judikatura se ustálila na tom, že nedoložení všech náležitostí neznamená, že žádost nebyla podána řádně. K vydání nemovitostí je pak povinen stát, protože mj. zmiňovaná dohoda s magistrátem „o narovnání“ není právním úkonem. Na předcházející pravomocné rozhodnutí soudu pak po nálezu soudu ústavního je třeba hledět, jako by nebylo, uzavřel soud.