„Obešel jsem spoustu firem. Rozesílal jsem životopisy. Někdy mě pozvali, jindy mi rovnou řekli, že jsem starý. Do jedné firmy jsem napsal, ať mě alespoň pozvou na pohovor, aby viděli, že nepatřím do starého železa. Ale odpověděli mi z personálního, že na to nemají čas, že mají spoustu kandidátů. To bylo nepříjemné," popisuje František Mareš období, kdy trávil celé dny u počítače hledáním  práce.

Většina zaměstnavatelů mu pravý důvod, proč ho nezaměstnají, neřekla. „Některé firmy ani neodepsaly, jiné jen, že si mě nechají v databázi," dodává.

O období, kdy jeho tříčlenná rodina měla rozpočet čtyři tisíce na osobu a měsíc, ale František Mareš vypráví s úsměvem a nadhledem. „Hledání práce je boj, ale věšet bych se kvůli tomu nešel," říká.

V době, kdy byl bez práce, se stal řidičem své ženy a dcery. „Ráno jsem vždycky nejprve odvezl ženu a dceru do města a pak zasedl k počítači a psal maily a hledal inzeráty," dodává.


Práce, kterou nakonec získal, si František Mareš váží. Dokonce má naději, že bude brát více peněz. V příštím roce by se totiž mohly zvýšit platy zaměstnanců škol.

Na konci letošního března zaznamenal českobudějovický úřad práce 8 365 lidí, kteří zaměstnání dosud hledají marně. Oproti předchozímu měsíci je jich sice o 339 méně. Ve srovnání s březnem minulého roka ale nezaměstnaných  o 768 přibylo. Podíl nezaměstnaných na obyvatelstvu v tuto chvíli činí 6,2 procenta.

Nejvíce volných míst se nabízí řidičům nákladních aut, obchodním zástupcům a pracovníkům v bezpečnostních službách. Zájem je i o montážní delěníky, v tomto oboru by se pravděpododbně uplatnil i Farantišek Mareš.

Ten předtím, než přišel na dlouhou dobu o práci pracoval ve firmě Agrozet. „Nejdřív jsem byl ve skladu, byl jsem chvíli i vedoucí servisní techniky. Pořád to byla ruční práce. Přišla krize, ale já naštěstí hned o práci nepřišel. Přeřadili mě do velkoskladu," vypráví svůj příběh muž, který se fyzické práce  nebojí ani ve vyšším věku.

„Byla to posilovna. Časem jsem si zde vytvořil opravářský koutek, byl to servis pro zákazníky. Po dvou letech jsem byl ale propuštěn a místo mně přijali někoho mladšího a levnějšího," vypráví.

Dnes víme, že jeho pracovní příběh má dobrý konec. „Ze svízelné situace jsem si musel pomoci sám. Ani personální agentury, které jsem oslovil, ani úřad práce to za mně neudělali," uzavírá.

RADKA DOLEŽALOVÁ