Oblíbené jsou jeho nedělní večerní mše v klášteře na Piaristickém náměstí, pravidelné besedy o křesťanství i středeční studentské večery. Stal se také hnacím motorem pro obnovu kostela Sv. Rodiny na Senovážném náměstí, v němž mají studenti najít prostor pro svůj vlastní duchovní svět.

Odkud se vzal nápad obnovit kostel Sv. Rodiny?
Vychází to hlavně z architektonické situace. Kostel vždy byl součástí tohoto komplexu  budov a škole evidentně chyběl duchovní prostor. Mladý člověk potřebuje prostor, v němž by se mohl v klidu dotýkat svých duchovních věcí a nebýt nikam tlačen a ničím manipulován. A kostel se tomu nabízí, nemusí se dělat nic nového.

Nápad se tedy zrodil ve škole?
Těch znamení bylo víc. Když bylo na radnici setkání studentů, padl tam nápad, že ve městě chybí studentské místo ticha. To se mi zdá velmi zajímavé. Studenti říkali: máme tu kluby, kavárny, divadla, ale taky potřebujeme studentské místo ticha. A to by mohl tento prostor splňovat.

Velmi nám pomohl také ředitel archivu Václav Rameš, který dobře rozuměl tomu, že kostel musí sloužit něčemu jinému než skladování archiválií. Architektonického řešení se pak ujal   přední český architekt Josef Pleskot.

V dubnu letošního roku jste zahájili sbírku na obnovu kostela. Kolik se vám sešlo už peněz?
Zatím jsme vybrali asi tři čtvrti milionu korun, což je  hodně peněz. S architektem Pleskotem jsme se shodli na tom, že v první fázi nejde jen o to propojit kostel se školou, ale propojit taky lidi navzájem, což může udělat i ta sbírka. Nemusíme rychle sehnat hodně peněz a nechat kostel opravit na klíč. I samotná obnova je úžasný proces a je dobré ji nepřeskočit jako nutné zlo, ale naopak vzít ji jako výzvu, ke které pozveme studenty a jejich rodiče.

Jak moc se studenti o tento projekt a vůbec o kostel zajímají?
Hodně. V červnu jsme dělali přespání ve škole a jako půlnoční překvapení jsme se šli do kostela poprvé podívat. Když tam studenti vešli, bylo to opravdu nádherné. Ten kostel má vlastnost, že si člověka získá, je útulný, a zároveň trochu zasmušilý, tmavý. Studenti velmi rychle začali mluvit o „našem" kostele.

Mysíte si, že tam i později budou chtít chodit?
Myslím, že ano. Jinak to nemá smysl dělat.

Kostel vzniká jako místo pro mladé lidi. Bude se nějak lišit od ostatních kostelů?
Bude jiný. Liší se třeba tím, že je úplně prázdný. Nebudou v něm lavice, ale skládací židle, což umožňuje velikou variabilitu. Liturgické uspořádání je taky částečně netradiční, sáhli jsme po uspořádání do elipsy, které se používalo v 5. století. Je to dobré v tom, že lidi nesedí v lavicích za sebou, ale do elipsy, a cítí se jako ve společenství. Vrcholem by měla být i supermoderní výzdoba, kterou navrhl architekt Pleskot. Celý kostel by se měl pokrýt sítí tvořenou ze zlatých čtverečků.

Mezi lidmi panuje zažitá představa, že do kostela chodí člověk jen na mše a modlit se. Přistoupí na tohle mladí lidé?
To je představa z 18., 19. století. Ale ve středověku se v kostele hrála divadla, bylo to místo různých disputací, vedl se tam kulturní život. Proč by se v kostele nemohly vystavovat krásné obrazy, fotky, grafiky? Je tam krásná akustika a mohou se tam pořádat koncerty, ale i přednášky. Je to místo, kde se má mladý člověk rozvíjet duchovně.

Může dnes mladé lidi církev a křesťanství oslovovat, byť v supermoderním kostele?
Církev musí být víc kristovská. Kristus se věnoval hlavně lidem prostým a rozuměl jim, my ale používáme často jazyk, kterému lidé nerozumí. Vidím v křesťanství ohromný potenciál zvlášť pro dnešní dobu a myslím si, že mezi mladými lidmi to obzvlášť rezonuje. Oni věří moderně, jako lidi 21. století.

Myslím si, že dnes silně potřebujeme vertikálu života. Ve středověku se lidem žilo těžko a doufali, že po smrti to bude lepší. Dnes se nám ale žije dobře, život je materiálně dobře zabezpečený, ale je poměrně prázdný a plochý.

Architekt Pleskot hezky řekl, že architektura nejsou ty zdi, ale to, co je mezi nimi. A myslím, že tak je to i s naším životem. Nedělá ho materiálno, ale to, co je uvnitř, obsah. A to nám dnes chybí. Jsme nenaplněni a hodně sami.

Věříte na konec světa teď v roce 2012?
To je hrozně zajímavý fenomén, často se o tom bavíme se studenty.  Já jsem optimista a nevěřím tomu. I když na jednu stranu má člověk strach, že naše civilizace se až příliš podobá upadajícímu Římu, ale na druhou stranu mě překvapuje, jak je mladý člověk hluboký a nad čím přemýšlí. Otevřeně mluví o svých obavách z budoucnosti, o svých plánech, zklamáních, o vztazích, o víře.

Působíte jako spirituál gymnázia, který se stará o studenty po duchovní stránce, a taky učíte náboženství. Jaký jste učitel?
To byste se měla zeptat studentů. Já učím hrozně rád, baví mě to. Studenti mají neustále otázky o víře, není mi to nepříjemné, ale jsou v tomto věku velmi ovlivnitelní a musím si dávat pozor, abych je neovlivňoval a nemanipuloval jimi.

 Na víru je nepřemlouváte?
Ne. Chci, aby byli svobodní a rozhodli se sami. Rozhodně chci, aby ztratili předsudky o křesťanství. Na debatách, které pořádám i na jiných gymnáziích jsou studenti šokovaní, že vidí někoho normálního. Někdy se ptají na otázky jako: opravdu si myslíte , že víra ještě za pár let bude?

Možná říkají víra a představují si pod tím slovem něco jiného, třeba církev.
Ano. A to je první úkol náboženství – zbavovat je předsudků. A druhý úkol je, aby znali i jiná světová náboženství.  Aby nebyli lacině fascinovaní východem bez dostatečných znalostí.

U mladých lidí jste velmi oblíbený. Máte pocit uspokojení ze své práce?
Ano.  Své místo vnímám jako velký dar. Jsem velmi šťastný.  Baví mě to mezi mladými lidmi, rozvíjí mě to, nutí mě to neustrnout a znovu hledat odpovědi, učit se naslouchat. Mladí lidé nepotřebují žádné rady, ale aby je někdo vyslechl. A o to se snažím.

Po gymnáziu jste šel studovat dopravní inženýrství na ČVUT a až po dvou letech jste se přihlásil na teologickou fakultu. Co vás vedlo k tomu stát se knězem?
Bylo to dlouhé hledání a zvažování různých cest, protože jsem hodně uvažoval o přírodovědném nebo technickém vzdělání. Ale pak jsem vyšel na cestu kněze. Ne že by to byla cesta bez pochybností, ale je to cesta velmi krásná.  Duchovní život je ohromně inspirující a strhující. I když jsem musel hodně věcí opustit, mnohem víc jsem získal.

 

Josef Prokeš

Narodil se 12. září 1980 v Českých Budějovicích. Své dětství prožil na Rudolfově. Mezi lety 1992 – 99 studoval na gymnáziu J. V. Jirsíka. Po maturitě začal studovat dopravní inženýrství na ČVUT v Praze. Přestože ho studium velmi bavilo, po dvou letech odešel do Teologického konviktu v Litoměřicích. Poté vystudoval Teologickou fakultu UK Praze. Ve studiu pokračoval v Římě, kde prožil tři roky. V září 2008 byl vysvěcen na jáhna a v červnu 2009 na kněze. Působil jako kaplan v katedrále Sv. Mikuláše a dnes se věnuje mladým lidem jakožto spirituál Biskupského gymnázia.