Jak se na rok 89 dívá s třicetiletým odstupem, řekl v rozhovoru Deníku.
Účastníte se řady debat a vzpomínání na sametovou revoluci. Jak o ní přemýšlíte dneska?
Stále jsem moc šťastný, že jsem to mohl prožít a že jsem se té změny zúčastnil. Je to zásadní okamžik naší historie. Nedávno jsem to počítal, uvědomil jsem si, že za 100 let české státnosti Češi žili 47 roků v diktaturách, když ke komunismu připočítám i protektorát. Stále je naším největším úkolem se s tou svobodou naučit zacházet. Musíme se kultivovat, hledat si svoji cestu, nezávidět. S trochou nadsázky, se dá říct, že svoboda není pro „blbce“. Je to zodpovědnost.
Lišila se vaše očekávání od toho, co pak po revoluci následovalo?
Já jsem žádná očekávání neměl. První věta, kterou mi řekl tatínek, když jsem otevřel oči po 4 měsících v bezvědomí: „Václav Havel už je prezidentem,“ byla pro mě jako exploze. V ten moment jsem si okamžitě vzpomněl na všechno, co se stalo před nehodou.
Naplnit očekávání si musíme sami. Máme se moc dobře. Když cestuji nebo když mluvím s přáteli v Lomu nebo v Praze, divadle, pořád si uvědomuji, že lidé jsou činorodí, pořádají různé jarmarky, festivaly, vedou společenský život, který dříve nemohli. Rád si připomínám, jaké to bylo, když jsme se za minulého režimu dostali do zahraničí a měli jsme oči na vrch hlavy z nabídky zboží v obchodech. Tenkrát jsme měli pocit, že jsme v ráji. A teď to už léta máme a je to pro nás samozřejmost, ale už se tolik neumíme z toho radovat.
Máte dospívající syny, jaké úkoly čekají na ně a jejich generaci?
Mám velkou radost, když vidím své syny a jejich vrstevníky, jak jsou nezatížení, oni jsou svobodní z podstaty, vyrůstali ve svobodě. Mají normálně vztyčenou hlavu, přijímají informace z celého světa, to je vede dál a můžou si vybrat. Oni si v tom udělají pořádek. Musíme jim dát důvěru.