Ačkoli z jihu Čech nepochází, kraj jí hned přirostl k srdci. Začala ho poznávat, když nastoupila do Volyně na stavební průmyslovku se zaměřením na pozemní stavby. Tam se zřejmě začala rýsovat její pracovní cesta zaměřená na dopravní stavitelství. A také ta životní, hned v prváku se totiž seznámila se svým budoucím manželem – Jihočechem. Za ním se po revoluci ve svých 22 letech na jih ze středních Čech přistěhovala.

Holka pro všechno

Odmala tíhla k technickým věcem a bavilo ji také malování. „To jsem zdědila nejspíš po babičce. Když jsem viděla její obrázky v památnících, bylo to jasné. Kreslila opravdu krásně. Já se také snažila přenášet do těch svých školních obrázků nápady. Těšilo mne, že pak často zdobily školní chodby a byly i na výstavách,“ říká Andrea Jankovcová.

Po vysoké škole se stejným zaměřením projektovala a po mateřské dovolené úplně nevěděla, co by mohla dělat dál. Díky jednomu setkání u přátel a domluvě se za pár dnů ocitla ve strakonické správě silnic. „Šla jsem tam tehdy vlastně na návštěvu za člověkem, který mi předtím na dotaz, co tam tedy dělá, tak ledabyle odpověděl, že je holka pro všechno. Já o něm nevěděla vůbec nic. Když jsem řekla, za kým jdu, sekretářka uctivě odpověděla, že pan ředitel na mě čeká. A tak jsem se ocitla u silničářů,“ směje se. V silničářské branži pracovali její tchán, vždy ji zahřálo, když někdo její jméno spojil s ním, protože to byl skvělý člověk. 

Bez kruhu

Ve Strakonicích zůstala dvanáct let, později dostala nabídku přesídlit do Budějovic a přijala ji. Změnila se i její soukromá situace, protože zůstala sama s dětmi. Nakonec zakotvila na delší dobu ve Skanska a následně v Doprastavu.„V Budějcích byl začátek docela náročný, syn ve třetí třídě, dcera v prváku na gymnáziu a peněz nebylo nazbyt. Hodně mi pomáhali rodiče, bez jejich podpory bych to nezvládla. Podílela jsem se na některých stavbách, třeba na budování první dálnice D3. Poprvé na dálnici to bylo, jako kdyby mne hodili bez kruhu rovnou do vody,“ vzpomíná.

Když s tehdejším vedoucím projektu projížděla v roce 2009 rozsáhlé území biokoridoru u Soběslavi, zastavil zády ku Praze, mířil rukama k Budějcím a konstatoval: „Andrej, tak je to na nás, my dva tady máme postavit estakádu a kus dálnice.“

Nebylo to někdy lehké, ale snažila se vždy do práce dávat něco navíc. Když se stala autorizovaným inženýrem, vzala si za své, že se nechce spokojit s průměrností a dělat jen to, co se musí. A tohle krédo ji provází celý život, stejně jako smysl pro spravedlnost nebo vycházet s lidmi.

Preferuje komunikaci, nesnáší liknavý přístup a zastává názor, že hledat způsob, jak věci někam posunout je lepší, než vymýšlet důvody, proč něco nejde.

V Doprastavu skončila nedávno, od května je ředitelkou Správy a údržby silnic Jihočeského kraje. Řídí zhruba 800 lidí.

Sport, kafe, víno

Andrea Jankovcová ale není jen upravená žena v kostýmku. Můžete ji potkat ve sportovním oblečení, když se prohání na bruslích třeba na Lipně. „Pracovní prostředí, jednání, schůzky a další přináší určité náležitosti a povinnosti, které je třeba dodržovat. To ctím a respektuji, ale mám velkou vášeň, a to je sportovní vyžití. U něj se skvěle odreaguju a vyčistím si hlavu a takové požitky si fakt dopřávám, stejně jako dobrou kávu a kvalitní víno,“ říká.

Baví ji výlety do přírody, lyžování, jízda na kole, in-line a má hodně ráda paddleboarding. Sportovně výletuje nejen na Šumavě a Lipně, ale po celých jižních Čechách každou volnou chvíli. „Jižní Čechy jsou opravdu krásné a jsem ráda, že tu žiju. Paddleboarding mne naprosto nadchl, dostanu se na jinak skrytá místa a pohled z vodní hladiny je úžasný. Sportování vnímám vlastně tak, že mám něco, co mi pomáhá, dodá energii a skutečně odreaguje. Stejně jako prácii tuhle volnočasovku dělám naplno, takhle to totiž Střelec má – buď všechno, nebo nic,“ vysvětluje.

Od píky

Kromě sportu také ráda navštěvuje hudební akce a koncerty a už se těší, až na něco zase zamíří. Pořád ráda kreslí, baví ji dispoziční řešení.„ V prosinci jezdím pravidelně do Zlaté Koruny na Rybovu Českou mši vánoční a tam si vždycky s prvními tóny připomenu, co je v životě důležité, na chvíli se mi zastaví čas. Je to povznášející pocit, který mne naplňuje,“ dodává.

Na své pracovní cestě potkala mnoho lidí, kteří ji posunuli. Na ty dobré měla štěstí. Hodně se pohybuje v mužských kolektivech, ráda předává zkušenosti mladým lidem a těší se nezištně z jejich úspěchů.

„Dnešní mladá generace by dost potřebovala načerpat vědomosti a zkušenosti, protože ty jsou k práci potřebné. A to nejde hned. Je třeba i trpělivost a pokora, alespoň tak to připomínám i svým dospělým dětem. Myslím, že moje generace si všechno musela osahat a odpracovat od píky. Stejně tak i já. Ale když mám kolem sebe schopné a pracovité lidi, kterým je poctivý přístup k práci vlastní, na věku nezáleží,“ uzavírá Andrea Jankovcová.